A Piece of Art

TŘINÁCTÁ

Dante seděl na balkoně vystlaném umělým travním kobercem, nohy měl zapřené o kovové zábradlí a kouřil cigaretu. Rozcuchané vlasy mu trčely do všech stran, a protože měl přes ramena přehozenou jen svou modrou flanelovou košili, po celém těle mu naskákala husí kůže. Stmívalo se, na silnici pod ním projížděla auta a z okna protějšího domu jej už nějakou dobu sledovala nějaká dívka.

Típl cigaretu a hodil ji z balkonu dolů na ulici. Podél oken stály v řadě kovové květníky v pastelových barvách s různými rostlinami, které Dante nedokázal identifikovat, na viklajícím se stolku v barvě nebe hořela svíčka vložená do zavařovačky a on si najednou připadal neskutečně směšně. A to všechno kvůli Arthurovi. Zase.

Vlastně za to mohl spíše Eames, ale ohledně toho nočního výletu na stanici Othello už si Dante také udělal jasný obrázek, tudíž to opravdu mohl považovat za Arthurovu chybu.

Ozvalo se zaklepání na okno a on se otočil. V obývacím pokoji se zlatou tapetou za růžovou pohovkou stála Maisie s mokrými vlasy. Bílý župan si tiskla k tělu a na nohách měla papuče s korunkami vyšívanými stříbrnou nití. Kývl na ni, ona otevřela dveře a nakoukla na balkon.

„Není ti zima?" zeptala se tiše.

Neodpověděl, zapálil si další cigaretu a ona si povzdechla. I bez těch kočičích očních linek byla krásná a on se musel ovládat, aby se na ni neusmál.

„Myslím, že bys měl jít."

Přikývl na souhlas, vyfoukl kouř. „Nechtěl jsem odcházet, když ses sprchovala."

„Svoje věci máš na židli v kuchyni," řekla ještě a zmizela v bytě.

Na dívku v protějším okně ukázal prostředníček a ona zatáhla žaluzie. Dokouřil cigaretu, praskl si puchýř na bříšku ukazováčku levačky a zvedl se. Prošel ztichlým bytem plným kaktusů, motivačních citátů uprostřed lesklých rámečků na zdech a cvrnkl do nosu velikou plyšovou kočku, která ležela na růžové opěrce pohovky. Z bíle natřené židle u kuchyňského stolku sebral své džíny, bundu a tričko s obličejem Fridy Kahlo a cestou do předsíně se pomalu oblékal.

Zastavil se před velkým nástěnným zrcadlem na vchodových dveřích. Válíš! bylo napsáno na drobném růžovém lístečku zastrčeném za rámem a Dante se zamračil. Očima se zastavil na obličeji svého zrcadlového protějšku. Prsty si pročísl vlasy a shrnul si je více do obličeje, aby zakryly jeho jizvu na rtech. Hloupě se v duchu ptal, co je na něm špatně – někde v hloubi věděl, že to není ta správná otázka, kterou by si měl pokládat, přesto však hledal chybu na sobě.

Jeho oči byly příliš obyčejné a všední, přesně takové, které na něj koukaly ze zrcadla, viděl na stovce lidí. Nos měl příliš spláclý a posetý rezavými pihami, ústa měl příliš široká a čelist příliš masivní.

„Tvrdila jsi, že nemáš problém s tím, že spím s dalšíma," řekl jí nechápavě před více než hodinou, když společně leželi v její posteli. Měla tam spoustu chlupatých a flitrovaných polštářků, povlečení se vzorem piškvorek a další plyšovou kočičku.

„Jenže to jsem nevěděla, že budu... že budu jen opravovat něco, co někdo před pár dny asi zvoral."

Zamrkal. „Cože?"

„Jinak bys snad dneska nepřišel, nebo jo? Kdy jsi s ní byl? Nebo s ním?"

Otevřel pusu: „O co ti jde? Věděla jsi, do čeho jdeš, zavolala jsi mi, já jsem přišel a teď ze mě děláš děvku?"

„Dante, máš škrábance na prsou!" zvolala Maisie. „A to radši vůbec nemluvím o tom cucfleku tam dole."

„Víš, Maisie, to tak někdy je, když se s někým vyspíš," rozhodil rukama s opovržlivým úšklebkem.