A Piece of Art

ROZLOUČENÍ A PODĚKOVÁNÍ

Když jsem A Piece of Art začínala psát, měla jsem v hlavě jen chabý obrys toho, čím vším by se mé postavy mohly stát, a v zásadě jsem se chtěla držet jen jedné myšlenky: „Chci, abych se já i potenciální čtenáři skrze Dantovo vyprávění zamilovali do Arthura. Je mi jedno, v jakém světle se Dante vybarví, je mi jedno, jestli ho budou čtenáři nebo dokonce já sama nenávidět, ten příběh bude o Arthurovi." Mám dojem, že už tenkrát mi na to moje milovaná child_of_daisies odpověděla, že Danta nehodlá nenávidět a že si je jistá, že nebude jediná.

Dantovi a Arthurovi jsem toho ze sebe dala asi tolik, kolik toho oni ze sebe dali mně. Stali se postavami, které jsem potřebovala vedle sebe, abych samu sebe dokázala pochopit a abych dokázala pochopit svět kolem.

Arthur byl přímým odrazem mého vnitřního hlasu, asi víc, než jsem ochotná připustit. Zračily se v něm veškeré mé pochybnosti a strachy, i když možná nebyly docela stejné, prodělali jsme společně úzkostné ataky, zvládli jsme spolu první rok na univerzitě (i když každý trochu jinak a v jiném oboru). Měla jsem s ním velké plány a spolu s upouštěním od nich přišlo uvědomění, že to stačí. On, já, my všichni, že za sebou nepotřebujeme stovku úžasných vlastností a schopností a koníčků, ani že naše nedostatky a strachy nepotřebují vysvětlení, aby byly oprávněné a validní.

Dante naopak zpočátku představoval něco, co bylo mým emocím a zkušenostem neuvěřitelně vzdálené a cizí; a přesto, čím více času a slov jsme spolu strávili, tím více u mě převládal pocit, že se s ním vracím domů. Splnila jsem si skrze něj všechny svoje sny – obrovský byt v centru velkoměsta se spoustou ohmataných výtisků z antikvariátů, vinylů, kazet a květin, které neumírají. Dala jsem mu hudební talent a vášeň, kterou nemohlo nic vzít ani utišit...

Téma sebelásky i lásky se prolíná jimi oběma, i když v trochu jiné formě, a trvalo mi dlouho v Dantovi poznat jeho nejistoty, obavu, že kromě hudebního talentu a celkem slušné sbírky známostí už mu ze sebe nic nezbývá, že když to nestačilo jeho matce, nemělo by to stačit ani jemu. A ještě déle mi trvalo si připustit, že je jen mojí reflexí – i teď, několik týdnů po dopsání poslední tečky, přicházím na další a další emoce, které máme s Dantem společné, na další a další zkušenosti, kterých jsem ho ušetřila, nebo kterých naopak on ušetřil mě. Dlouho jsem měla v plánu Danta se svou rodinou usmířit, nebo jim alespoň dopřát nějaké poslední setkání, nakonec se ale já sama přestala stýkat se svou matkou a náhle jsem nechápala, proč bych ho tím měla nechat procházet, když očividně nechtěl. Já přece taky nechtěla.

A Piece of Art je romance, rozhodně, ale pro mě láska mezi Dantem a Arthurem není jedinou hlavní linkou. Skrze svůj příběh jsme se společně naučili sebelásce i lásce k lidem, na kterých nám záleží tolik, až na ten pocit zapomínáme, naučili jsme tomu, že se na sebe mohou spolehnout, že žít sám se sebou vlastnění tak zlé, jak se může zdát. Navzájem jsme si připomněli, proč si věřit, proč o sobě nepochybovat. Dodali jsme si odvahu (a v očích některých možná i chybu) odpoutat se od lidí, kteří už pro ně nežijí, vzájemně si pomáhají pochopit, že vracet se ve vzpomínkách k lepším ale i horším chvílím nemusí být jen děsivé a trýznivé, ale i krásné a osvobozující.

A společně jsme se dokázali zamilovat.

Připustit si, že jsme se zamilovali.

Jeden do druhého, do lidí kolem sebe, do Seattlu...

Seattle je nakonec jednou z hlavních postav příběhu, trochu nerada přiznávám, že se v něm vyznám lépe než v Praze, kde studuji. Všechna místa, snad kromě jednoho vymyšleného bistra, antikvariátu nebo trafiky, jsou reálná. V takovém svém snovém světě, kdybych nebyla brambora a kdyby Amerika nebyla Amerikou, bych chtěla studovat právě tam (ale když to zvládl Arthur, kdo ví...) – což asi shrnuje můj vztah k téhle metropoli.