A Piece of Art

PATNÁCTÁ

Dante Sterling auto nikdy nevlastnil a popravdě ani nehodlal, nicméně znal spoustu lidí, kteří auto měli. A jen dva z nich by zřejmě byli ochotni převést Arthurovy věci z kampusu do bytu v Belltown. Samozřejmě, že jako první mu na mysl přišlo Eamesovo modré Audi, ve kterém spolu strávili tolik času. A už jen to stačilo, aby okamžitě zavrhl nápad zavolat mu. Naskládat věci svého budoucího spolubydlícího, který se mu tak trochu líbil, do auta svého příležitostného milence rozhodně patřilo mezi myšlenky, které by byl radši, kdyby ho nikdy nenapadly.

Proto v kontaktech našel číslo na Charlieho Yoshihira.

„Ty mi voláš, aby ses omluvil, že nepřijdeš do práce?" řekla šokovaně Lennon, když v sobotu ráno vytočil její číslo.

„Chceš si stěžovat?" zeptal se jí.

Slyšel, jak mlaskla: „Stejně se jen chceš chlubit."

„Možná."

„Budu k vám chodit na návštěvy," řekla zamyšleně a Dante vytáhl obočí. „To budeš rád, viď?"

„To myslíš vážně?" Lennon u něj samozřejmě několikrát byla, nesnášela ale nepořádek a chaos (kromě toho, že podle jejích slov neuměl uvařit normální kávu), který v jeho bytě panoval, a pokud se navštěvovali, raději jej zvala k sobě. „Když budeme ve třech, můžeme si střihnout všechny sestavy z Mamma Mia!" V hlase se ani nesnažil skrývat své nadšení.

Lennon si povzdechla: „Když Arthur je vážně fajn kluk."

„Představ si to, mohl bych nám sehnat i platformy," pokračoval zasněně dál a ignoroval její úpění.

„Bože, zničíš ho."

„Dokoupím třetí mikrofon, ty přineseš svojí oční paletku a jedem!"

„Dante!" okřikla ho. „Začneme třeba filmovým večerem, dobře?"

Zastavil se, poraženecky pokýval hlavou. „No tak fajn. Musím jít, jdu stěhovat piano."

„Mám přijít na kolaudaci? Nebo by mě to mohlo stát duševní zdraví?" zamyslela se, Dante však odpověděl jen smíchem a hovor ukončil.

Charliemu napsal do zprávy číselný kód do domu a vyhlížel ho z otevřených dveří. Charlie ho poplácal po zádech, zul si červené conversky a pohodil odbarvenou ofinou.

„Nezmiňoval ses, že hledáš spolubydlícího," poznamenal.

Společně se jim podařilo odmontovat nohy piana – samotné tělo pak položili na bok na jedno z pláten, která měl Dante rozprostřená po pokoji, aby nekapal barvu na dřevěné podlahy, a dotáhli ho do obýváku. Vešlo se tak akorát ke stěně vedle jídelního stolu, aby se stále dalo projít kolem pohovky do kuchyně a zpět. Dante pak posbíral všechny dřevěné malířské stojany, akrylové barvy naházel do kufru, který si kdysi koupil ve slepé naději, že by do něj mohl ukládat své malířské náčiní, a všechno přenesl do svého pokoje. Hotové i nedokončené obrazy a prázdná plátna uložil pod postel a stojany složil a schoval za šatník. Charlie mezitím v nově vyklizené ložnici vyluxoval, vytřel a otevřel okno.

„Máš štěstí, že máš tak velikej byt, kámo," řekl Charlie, když nasedali do auta. „Mít spolubydlícího a ještě všechny ty krámy..."

„Neříkej mýmu Petrofu krám, děkuju pěkně," bránil své piano Dante.

„A co všechny ty plátna a stojany? Fakt potřebuješ tři sady temper?"

„Jsou to akrylový a olejový barvy," protočil oči.

Charlie si povzdechl: „Jednou skončíš v jednom z těch pořadů, kde ti doma uklidí a vyhází ti půlku věcí a ty pak budeš na kameře brečet a děkovat bohu, že se ti konečně dobře dýchá."