Ani příští noc nebyl schopný spát ve své ložnici. Vlastně do ní sotva vstupoval, vyklidil odtud všechny věci, o kterých si myslel, že by je během následujících dnů mohl postrádat, a de facto se jimi zabarikádoval v obýváku. Dokonce s sebou přestěhoval i lapač snů visící nad jeho postelí a vystavil ho do knihovny.
Na křídle ležela hromádka čistého oblečení, košil, triček i kalhot, pod okna vystavil všechny své kytary. Nepředpokládal, že na ně na všechny bude hrát, nechtěl však riskovat, že by se pro jednu z nich musel vracet.
Lennon mu každý den psala, nikdy se neptala, jak se má, přesto však věděl, že ho kontroluje. Nezlobil se na ni, pokud něco, pak byl za její starost vděčný. Dokázala odvést jeho myšlenky jinam i za cenu toho, že řešili manýry sousedky její babičky a Dante se jí snažil poradit, jak nejlépe nesnášenlivost mezi nimi řešit se sestrami. Párkrát se pokoušela hovor stočit na Eamese, Dante však její snahy úspěšně mařil úšklebky a jízlivými poznámkami.
Ve skutečnosti ho šimralo na hrudi pokaždé, když se na něj byť jen náznakem zeptala. Poté, co si otevřeně sdělili všechny svoje obavy, se Eames musel vrátit zpět k jídelnímu stolu, od kterého podle slov své matky velmi drze utekl, jakmile mu Dante zavolal. Byl si ale jistý, že jinak by spolu dokázali mluvit ještě hodiny. Rozloučili se trochu neobvyklým zamáváním a Dante nedokázal přestat myslet na jeho polibky.
Nezapomněl se ozvat ani Lanci Vaughnovi. Svůj náhlý odchod omluvil rodinnou krizí a vzkázal, aby svou kapelu pochválil. Přislíbil mu co nejdřívější schůzku a kdesi uvnitř tušil, že jejich spolupráce neskončí jen u domluvy pár gigů v Centralu, jak se původně domníval. Lance poměrně obstojně zvládal i komplikovanější kytarová sóla a Richie na bicí nechával hrát svůj temperament, nejjasněji si však vybavoval Reece. Její hlas, gesta i humor. Věděl, že nechat si ji proplout mezi prsty, by byla chyba, které by později mohl hořce litovat.
Šestadvacátého odpoledne strávil v práci a nového brigádníka, který s ním schytal jednu z nejhorších směn roku, pustil o hodinu dřív domů. Kavárna zela prázdnotou a on si do reproduktorů pustil Peta Townshenda, když vytíral podlahu a umýval nádobí. Nemohl se dočkat, až doma zkusí k songům The Who nějakou improvizaci na bassu.
Sbalil si pár oschlých sendvičů a jablečný koláč, a za tmy se vydal přes silnici domů. Město bylo nezvykle tiché, dokonce se nenašel nikdo z domu, kdo by odmetl sníh ze schodů vedoucím ke vchodu. Taky to jen mohlo znamenat, že byla řada na něm, ale on se svým domovním povinnostem úspěšně vyhýbal už od prvního dne. A schody neklouzaly, ozkoušel to.
Doma se ani neobtěžoval s převlékáním, svalil se na pohovku, nohy si natáhl na konferenční stolek a pustil se do jídla. Ze sendvičů nezapomněl vyndat plátky sýra. Do pozadí si pustil Beauty Is Everywhere a na svých sociálních sítích sdílel s pár slovy chvály profil Break From Commerce. Zrovna se zvedal, že si udělá čaj, když mu přišla zpráva.
Arthur: Trochu opožděně veselý Vánoce!
Dante: To bylo včera, že jo?
Arthur: Promiň, že jsem se neozval dřív, všichni příbuzní si vzpomněli, že taky existuju.
Dante: V pohodě, jen ať si tě pořádně užijou, než si tě zase ukradnu pro sebe.
Arthur: Nějaký vánoční plány?
Dante: Večeříme s Bobem Rossem.
Arthur: Ty sis vařil?!
Dante: Zřejmě jsi zapomněl na to málo výhod, který představuje práce v kapitalistickým řetězci kaváren.
ČTEŠ
A Piece of Art
Random"Znuděný muzikant amatér hledá spolubydlícího." To Dante Sterling napíše do svého inzerátu, a poté, co po svém obrovském studiovém bytě v samém centru Seattlu provede hned několik neskutečně nezajímavých a odsuzujících zájemců, ho přepadne pocit, že...
