A Piece of Art

ČTVRTÁ

I přes brzkou ranní mlhu a mrholení Dante seběhl schody na chodník s širokým úsměvem – jizva mu párkrát bolestivě zacukala, ale tenhle pocit šel vůči přetrvávající euforii ze včerejšího setkání stranou. Arthur DeLuca se mu už sice včera neozval, Dante ale věděl, že to se mělo brzy změnit. Když šel v půl čtvrté ráno po bezmála pěti hodinách usilovného cvičení na klavír (byl by pokračoval možná až do rána, ovšem po tom, co mu sousedka začala potřetí za půl hodiny bušit na dveře a přidala k tomu i pár nehezkých urážek, které ho z jejích úst poměrně překvapily, se raději rozhodl piano zavřít) do sprchy, našel ve vaničce červený deštník. Přemýšlel, že by Arthurovi napsal rovnou, když ale zjistil, kolik je hodin, raději tu myšlenku vyhodnotil jako nepříliš dobrý nápad.

Párkrát za měsíc míval ranní směny, které ze srdce nenáviděl. Rád si přispal (zvlášť pak po nocích, jako byly ty tři poslední) a ráno byli zákazníci obzvlášť nevrlí. Podobně jako on. Lennon naštěstí jako jeho nadřízená mohla do rozpisu směn mluvit a byla tak hodná, že se snažila Dantovi vyjít co nejčastěji vstříc – vždyť jeho pracovní výkon byl i její vizitkou, zvlášť když bylo poměrně známým faktem, že jsou přáteli. Jenže na tenhle víkend si jedna z jejich kolegyň, Gina, vzala volno, aby mohla odletět za rodinou do San Francisca, a nemohla se tak na svou obvyklou ranní směnu dostavit. A k Dantově smůle nebyl nikdo další, kdo by za ni mohl zaskakovat.

Lennon si Danta velmi nedůvěřivě prohlédla, když vstupoval do kavárny s drobným předstihem. V šatně si oblékl zelenou zástěru se jmenovkou, na kterou ho Lennon donutila nakreslit sluníčko, rezavé vlasy si stáhl černým šátkem a při pohledu do zrcátka nad umyvadlem, přes jehož střed se táhla dlouhá rozšklebená prasklina, zjistil, že se stále usmívá.

„Ahoj," pozdravil ji a sledoval, jak startuje kasu.

„No nazdar, co ti je? Víš o tom, že v práci nesmíš hulit, že jo?" vychrlila a pak mlaskla černými rty. „Vlastně ani nesmíš do práce pod vlivem."

Dante ji pobaveně pozoroval: „Zato ty dneska hodláš být nesnesitelná, co?"

Lennon cukl koutek, ale sklonila hlavu, aby si toho nevšiml: „Nemůžeš to bejt pořád jenom ty."

Zakroutil hlavou a ze skříňky pod pultem vytáhl zatavené balení s plastovými kelímky velikost XL a k nim pasující víčka. Ze šuplíku pak vylovil poslední píšící lihovou fixu a strčil si ji do zadní kapsy džínů.

„Tak koho jsi včera donutil ztratit svou nevinnost?" dotírala dál Lennon. Otevřela šuplík, který před chvílí zavřel, a zaklela, když nenašla žádný popisovač, který nebyl vyschlý.

„Nebylo to včera, ale už předevčírem."

„Bože," ušklíbla se Lennon. „Tak to muselo bejt něco, když se pořád tak culíš. Mimochodem, Maisie se mě ptala, kdy se jí ozveš."

Dante svraštil obočí: „Maisie?"

Dívka pohodila dlouhým culíkem a pak mu dala pěstí do ramene: „Maisie. Ta, co se ti tak líbila na mojí oslavě narozenin."

„A to bylo..." předstíral zamyšlení a vysloužil si další ránu, tentokrát silnější. Zaúpěl a věnoval jí ublížený pohled.

„Ty nevíš, kdy mám narozeniny?" procedila Lennon. „Bylo to před dvěma tejdnama, Dante!"

„Já vím! Já vím," bránil se a instinktivně se nahrbil pro případ, že by měl schytat další ránu.

Odfrkla si a dala si ruce v bok. „Spal jsi s ní, nebo ne?"

„Byli jsme spolu v klubu," vzpomínal si Dante. Poslední měsíc mu do cesty nevstoupilo příliš mnoho dívek, které by stály za jeho pozornost. Což bylo zvláštní, protože obyčejně na každém kolemjdoucím našel něco kouzelného, co ho donutilo se usmát a doufat, že si to daný jedinec vyloží tím správným způsobem. Lennoninu kamarádku si tedy vybavoval velmi jasně. Husté rezavé vlasy plné kudrlinek jí trčely do všech stran, malovala si tenké špičaté oční linky a nikdy nesundávala červenou bundu z umělé kůže. Chránila práva zvířat, jak se mu svěřila, když jí pochválil outfit.