A Piece of Art

PADESÁTÁ PRVNÍ

Všechno přestávalo existovat. Myšlenky, obrazy i okolní zvuky mizely z jeho světa, když se mu prsty komíhaly po klaviatuře a pravou nohou hladil pedál. Byl to jen on a hudba, vzájemně si svěřovali svá tajemství, přenášeli jeden do druhého emoce a všechno ostatní se vytrácelo do nekonečného nicotna.

Frustrace z dvanáctihodinové směny ve Starbucks po boku Giny z něj opadala, vlastně už si nedokázal vzpomenout, proč po sobě štěkali tentokrát. Nezáleželo na tom, nezáleželo ani na mrzutých zákaznících, kterých byla poslední dva dny plná kavárna. Celou polovinu týdne pršelo a Dante miloval každý pohled z okna do šedavých ulic, na které dopadaly kapky deště jako třpytky. Oranžová a červená světla automobilů se v mlze a páře rozpouštěla a on se nechával povznášet pocitem, že snad jako jediný dokáže ten chaos ocenit.

Všechno přestávalo existovat – dokud ve vedlejší místnosti někdo nevypnul vodu a nevyšel jen ve spodním prádle a s ručníkem přes ramena do obýváku.

Zahrál falešný akord, ale nezastavil se. Všiml si, že na zavřeném křídle stále stojí jeho netknutá miska plná Arthurovy nespálené paelly, a že kávy, které přinesl v kartonovém držáku, už musely dávno vychladnout.

„Měl jsem pocit, že něco slyším," řekl Arthur a začal si ručníkem vysoušet vlasy. „Tahle skladba se mi líbí."

„Pumped Up Kicks," pověděl mu Dante, a nepřestával hrát. „Mám ji rád na kytaru, ale myslím, že až ji dopiluju, bude na klavír ještě lepší."

„To jsem nepoznal."

„Tak to ještě není dost dobrý."

„Nebo prostě nemám hudební sluch."

„Ten paradoxně zdědila Robin."

Arthur se ušklíbl. Z opěrky pohovky sebral své seprané džíny, aby si je mohl obléct, a Dante konečně přestal hrát. S večeří se posadil k jídelnímu stolu a odsunul ke straně Arthurův laptop i rozevřený řádkovaný blok s rozepsanou esejí.

„Jak že jsi strávil den volna?"

Arthur trhnul hlavou a propíchl ho pohledem. „Běhání mě zklidňuje," vymlouval se.

„Tys běhal?" vytáhl obočí. „Mluvil jsem o tý eseji."

„Je to jenom osnova. Něco mě ráno napadlo, potřeboval jsem to hodit na papír."

Pobaveně zakroutil hlavou. Nabral na lžíci paellu a teprve v tu chvíli si uvědomil, jaký má po dlouhé směně hlad.

„Je to dobrý?"

„Je to-" Arthur stál nad ním a Dante věnoval všechnu svou pozornost... jeho tělu. Jemu. „Výborný."

Na pažích a na břiše se mu po cvičení rýsovaly svaly, z vlasů mu na čelo kapala voda a na hrudi i kousek nad lemem džínů se mu kroutily chlupy. S pohledem upřeným na jeho hrudník od Arthura převzal kelímek kávy a s prvním lokem se zakuckal.

„Tohle je tvoje," polkl kávu s mlékem a natáhl se pro druhý kelímek.

„Sakra. Promiň, nemám brejle."

Dante jen mávl rukou a koutkem oka sledoval, jak si přes hlavu přetahuje černé triko a sedá si naproti. A jeho srdce muselo udělat nejméně jeden kotrmelec, když si nasadil brýle a pak se při pohledu na něj široce usmál.

„Co v práci?"

„Oser."

„Už by mohlo přestat pršet, začíná mi to lézt na mozek," postěžoval si Arthur.