A Piece of Art

DVACÁTÁ PÁTÁ

Zažil i lepší rána. Nebylo to poprvé, co se vracel domů kolem šesté ranní, přesto na něj ulice působily jinak, než na co byl zvyklý. Mrholilo, a jeho tolik zábly prsty, že nebyl schopný cvaknout zapalovačem. Nutně potřeboval cigaretu, byl unavený a číselný kód pro vstup se mu podařilo zadat až na třetí pokus.

Pletl nohama, když vycházel schody do třetího patra, a překvapilo ho, že když vzal za kliku, dveře do bytu se otevřely. Aniž by se obtěžoval si sundávat mokré boty, zamířil do koupelny a napustil si umyvadlo plné horké vody, aby si zahřál ruce.

Oči měl zarudlé, rozcuchané vlasy mu padaly ve spletencích do čela a nedokázal se na sebe v zrcadle dívat příliš dlouho. Strhal ze sebe všechno kouřem načichlé oblečení, ignoroval špinavé stopy, které zanechaly podrážky jeho bot na bílém ručníku na podlaze, a vysprchoval se.

Boky měl rozdrásané a pod proudem teplé vody ho štípaly, ale zatnul zuby a nesyknul ani když je mydlil šamponem. Zabalil se do čistého ručníku a místo obvyklého obrázku přes zrcadlo jen přejel dlaní, aniž by svému odrazu věnoval další pohled.

V pokoji našel relativně čisté tepláky, přes hlavu si přetáhl triko a následně i vytahanou fialovou mikinu, která však působila spíše růžově, a vlasy si stáhl černým šátkem. Udělal si čaj se čtyřmi kostkami cukru, vymačkal do něj celý citron, posadil se do proutěného křesla u okna a zapálil si jointa. Ruka s ubaleným brkem se mu třásla a on litoval, že do papírku zabalil víc tabáku než konopí.

V hlavě mu vířily tisíce myšlenek a on nebyl schopen ani jednu z nich zachytit. Stále měl před sebou Dahliino pokrčení ramenou i to, jak Avery vytáhla obočí, když jim oznamoval, že odchází. S někým. Nemohl se zbavit obrazu toho tmavě modře vymalovaného obýváku, jehož barva i zařízení mu až příliš připomínaly Arthurovu ložnici, na jazyku stále cítil bylinné bonbony, když si přehrával svůj první polibek s... Ianem. Jeho jméno se nedozvěděl, ani mu neříkal to své. A možná právě to ho na noci strávené v Ianově posteli znervózňovalo nejvíc.

„Dobré ráno," ozvalo se za ním ospale. Ani nezaregistroval, že do obýváku někdo vstoupil.

Otočil se a mávl Arthurovi rukou, ve které svíral jointa. Pak, jako by mu došlo, co dělá, ruku zkroutil za záda. Jenže Arthur, přestože se právě probudil, byl pohotový, vytáhl obočí a povzdechl si.

„Jen tu pak pořádně vyvětrej, prosím," zamumlal a vzal do ruky varnou konvici se zbytkem horké vody po Dantově černém čaji. Zamračil se a otočil se k němu. „Vstal jsi brzy, nebo jsi teď přišel?"

„Teď jsem přišel."

Pokýval hlavou, zalil si hrnek s rozpustnou kávou a zapřel se bokem o jídelní stůl. „Jak ses měl?"

Dante mu věnoval líný pohled a poukázal na ubalenou trávu mezi prsty. „Myslím, že si dokážeš odpovědět sám."

Těkal pohledem z Dantovy tváře ke své ranní kávě a zase zpět. Přitáhl si židli a posadil se na ni obkročmo. „S někým ses nepohodl, nebo jsi..." Vlastně nevěděl, jak pokračovat.

„Nebo jsem co?" otočil hlavu. „Jestli jsem se s někým vyspal? Jo. A byl jsem při tom opilej a zhulenej, jestli tě zajímá i tohle."

Arthur otevřel ústa a hned je zase slepil pevně k sobě. Sklonil zrak k hrnečku v ruce.

Dante si otráveně povzdechl, naposledy potáhl, špaček cvrnkl ven z okna a postavil se. „Arthure, nech toho."

„Promiň," pípl.

„Jdu si lehnout. Užij si školu, co já vím," mávl rukou a bouchl za sebou dveřmi.

„Stačí říct ahoj." To už ale Dante neslyšel.