A Piece of Art

DESÁTÁ

Dante se cítil mizerně. Nedokázal to změnit ani pořádný joint, který vykouřil vsedě na schodech před vchodem do budovy Cristalla. Nedokázalo to změnit ani bílé bavlněné tričko s velkým srdcem v barvách duhy, ani jeho oblíbené martensky s vyšívanými růžemi, ani kožená bunda. A co hůř, nedokázal to změnit ani David Bowie, jeho nejvěrnější přítel, když se potřeboval vybrečet nebo zlepšit náladu.

Dvě hodiny před dohodnutým začátkem jeho vystoupení v Centralu mu totiž přišla zpráva od Arthura DeLucy. Omlouvá se, ale nebude moct dorazit. Měl dlouhý den ve škole a není mu dobře. A Dante s co největší grácií napsal, že je to v pořádku a že na interview se dohodnou jindy. Arthur už neodepsal.

Cestou ze stanice metra na Pioneer Square stihl vykouřit půl krabičky cigaret, na barmanku v Centralu mávnul, aby mu nalila panáka vodky, a když ho fanoušci pod pódiem nadšeně zdravili a skandovali jeho jméno, ponížil se k falešnému úsměvu. Zahrál The One ve verzi od Chrise Cornella, přijal z publika v součtu šest lahví piva, přiťukl si panákem rumu s pohledným mladíkem se zelenými vlasy poté, co na jeho přání zahrál American Idiot, a zatančil si s dvěma dívkami, které mu do zadní kapsy úzkých roztrhaných džínů vsunuly svá telefonní čísla.

Když v půl druhé vpadl na ulici, málem zakopl o toho zelenovlasého kluka – seděl zhrouceně opřený o zeď, koukal bez mrkání před sebe a v ruce mu ještě dohoříval nedopalek od jointa. Dante mu luskl prsty před obličejem, mladík nepatrně naklonil hlavu na stranu a zamumlal něco, co Dante neslyšel.

Vzpomněl si na Maxe i na to, jak ho jednou po koncertě v podniku Isaacova bratrance našel ležet na zadní sedačce Charlieho auta. Bělostné vlasy měl odbarvené peroxidem, jen u kořínků prosvítala jeho původní zlatá. Levá ruka mu visela ze sedadla dolů a stále měl nad loktem uvázané škrtidlo. Jeho oblíbená denimová bunda s roztrženou kapsou byla pohozená přes přední sedadlo, štíhlé nohy v plísňových džínách měl Max pokrčené v kolenou a zapřené o okýnko ve dveřích. Na gumové špičce pravé černé conversky měl nakresleného šklebícího se smajlíka s bleskem přes půl obličeje.

„Proč si nikdy nekreslíš na svoje boty?" zeptal se ho jednou Max a kulil u toho své světle šedivé oči.

„Moje obrázky nejsou hodny mých bot," zasmál se Dante.

„Já myslím, že jsou," odporoval vážně Max. „Aspoň ty moje."

Dante si prohlédl jeho černé conversky s šedivými roztřepenými tkaničkami. „No jo, jsou starý a rozpadají se."

„Nakresli mi něco."

Boty si ještě jednou prohlédl a s úšklebkem ukázal na lihovkou začerněný pruh po straně. „A když se ti to nebude líbit, tak to začerníš jako telefonní číslo Kitty Fawcettový?"

„Fakt jsem ji neměl rád!"

„A mě máš rád?" zeptal se Dante.

Max zvedl oči a chvíli jimi kmital mezi těma Dantovýma. „Tebe mám rád," řekl nakonec.

„Jaká je zakázka?" Dante se pro sebe usmál a pak se z plného hrdla rozesmál, když se mu Max pověsil na krk a dožadoval se i jeho vyznání. „Mám tě rád."

A tak mu na pravou špičku černým lihovým fixem nakreslil téměř dokonalou kopii symbolu Nirvany s bleskem ve stylu Davida Bowieho. Po téměř dvou letech byl obrázek pobledlý a chybělo mu jedno oko.

„Maxi? Maxi, proboha," vyrazil ze sebe přidušeně.

Dante Maxe popadl pod pažemi a posadil ho. Hlava mu spadla dozadu. Na bledém čele se mu ve světle střešní lampičky jako perličky leskly krůpěje potu. Obyčejně růžové rty navíc zvýrazněné červeným leskem měl teď šedavě modré a třásly se mu. Tváře měl propadlé a oči zavřené. Roztřeseně k němu natáhl ruku a setřel mu pot z čela.