A Piece of Art

DVACÁTÁ TŘETÍ

Kráčeli bok po boku po Lenora Street. Během poledne se obloha trochu vyjasnila, déšť ustal a kromě toho, že Seattle páchl špínou, která se vyplavila do ulic, bylo město nádherné. Z nábřeží měli výhled na Elliott Bay, Bainbridge Island i cíp západního města, zdáli k nim tlumeně doléhal hluk ze staveniště, kde bourali kus dálnice, a moře jim pod nohama příjemně šumělo.

Dante si udělal zastávku v trafice, aby si koupil sáček sušené marihuany, tabáku a nové papírky a Arthurovi při té příležitosti koupil citronové lízátko.

„To mi dáváš najevo mojí nezletilost?" zeptal se naoko uraženě, ale lízátko si strčil do pusy.

Zastavili se u dřevěného zábradlí vedle akvária, Dante se na něj vyhoupnul a na koleně si začal balit jointa.

„Klidně ti jeden ubalím taky."

Arthur jeho poznámku ignoroval a místo toho se zahleděl na modrou plochu před sebou. „Řekneš mi něco o tom, kde teď jsme?"

Rozhlédl se a neurčitě kolem sebe máchl rukou. „Jsme na nábřeží. Odtud jsou údajně vidět kosatky, když migrujou."

„A kdy migrujou?"

„Jak to mám vědět?" rozchechtal se Dante.

Arthur pokrčil rameny, předstíral, že z kapsy kabátu vytahuje imaginární zápisník a něco do něj zapisuje. Pak přes lízátko v puse zamumlal: „To už je hvězdička dolů na tvým hodnocení na TripAdvisoru."

„Dobře, dobře, vezmu tě někam, kde to fakt znám," protočil očima, seskočil ze zábradlí, mezi rty si strčil jointa a zapálil si.

Ušli další blok, přeběhli přechod, aniž by se rozsvítila zelená – Arthur za to pak Danta zpražil nehezkým pohledem, ale nic neřekl – a vyšli betonové schodiště vedoucí na Pike Place Market a dál do centra města.

„Můžeme projít celý tržiště – má asi čtyři patra, ale vím, který obchody za to stojí." Dante se zastavil u prosklených těžkých dveří vedoucích do útrob labyrintu krámků a stánků. Arthur neochotně nahlédl skrze sklo do spoře osvětlené úzké chodbičky, která se snižovala a mizela kdesi uvnitř budovy. Podezřívavě vytáhl obočí a ohlédl se na Danta. „Vím, jak to vypadá, ale najdeš tu poklady."

„Hele, asi se budeme držet na ulici."

Cukl mu koutek: „Nevěříš mi?"

„Ne, jenom... nemám rád stísněný prostory," odpověděl, ruce strčil do kapes a sklonil hlavu.

Dante si jej chvíli prohlížel, jako by nevěřil, že to myslí vážně. Nakonec ale kývl. „Tak dobře."

Prošli podchodem kolem skupinky žebrajících bezdomovců s kusy opršených kartonů, jejichž vzkazy nedokázali přečíst, na plácek dlážděný kostkami plný lidí shánějících čerstvé květiny z místních stánků, čekajících ve frontách na své oblíbené pokrmy nebo jen tak bloudících v naději, že narazí na něco, co se jim zalíbí.

„Vítám tě na nejstarším tržišti v Americe," houkl Arthurovi do ucha. Ten se ošil a přitáhl si kabát blíž k tělu. „Pozval bych tě na něco k jídlu, ale myslím, že bude lepší se tu zastavit jindy."

„To zní rozumně."

„Ale můžu ti koupit kytky, jako kompenzaci," pousmál se a kývl ke konstrukci pultů a regálů, kde se vyjímaly obrovské kýble z bílého plastu napěchované zářivě barevnými květy. Chodník kolem byl plný vody.

„Kytky?" vytáhl obočí pochybovačně Arthur.

Pokrčil rameny. „Tak ne. Já je dostávám rád."