A Piece of Art

OSMNÁCTÁ

Danta probudily vibrace a následná opakující se melodie zvonkohry. Ten zvuk nikdy neslyšel, a tak několik vteřin slepě hmatal rukama kolem sebe, aby našel cokoli, co tu melodii vyhrávalo. Podařilo se mu shodit prázdný hrnek, do kterého si v noci dělal čaj, než se mu pod ruku konečně dostal Arthurův telefon. Bylo pár minut po sedmé ráno a on automaticky budík vypnul.

Zívl a promnul si oči. Nohy měl zamotané v Arthurově peřině a pod hlavou měl jeho mikinu. Až pak si všiml, že Arthur stále spí zkroucený v křesle, deku má přitaženou až k bradě a na tváři má obtisknutý vzor proutěného koše. Mezi pažemi objímal svůj polštář a ve spánku se lehce mračil. Vypadal neskutečně klidně, hnědé kudrliny mu padaly do čela a s každým nádechem se mu řasy nepatrně zachvěly a Dante naprázdno polkl, když si uvědomil, že si jej nepřirozeně dlouho prohlíží. Kdo ví proč se mu vybavila konverzace, kterou před pár dny vedl s Lennon.

„Arthure," oslovil ho chraptivě, s chlapcem to však ani nehnulo. „Arte, zvonil ti budík."

Srovnal si mikinu pod hlavou, přetočil se na bok a ještě jednou hodil okem po spícím spolubydlícím. Dál nerušeně oddechoval a Dante zavřel oči. Jen mlhavě si vybavoval, co se v noci stalo. Nedokázal přesně říct, co se s Arthurem dělo, věděl však, že i díky jeho přítomnosti mu po pár desítkách minutách bylo líp. A že se jim podařilo na papír sepsat několik otázek, které chtěl Arthur použít do svého interview. Vzpomínal si, že si dlouho povídali o tom, co by mohlo čtenáře zajímat, přemýšleli, jak nejlépe by Arthur měl Danta fotit, a co všechno by se mohlo stát, kdyby měl článek úspěch a dostal se do univerzitního plátku.

Více než polovinu z těch nápadů už si nedokázal vybavit, byl si však jistý, že Arthur některé z nich zapisoval na kus papíru. Musel tu někde být. Otevřel oči a s námahou se posadil. Pokud by se ho někdo zeptal, v kolik hodin šel spát, nedokázal by odpovědět. Zkrátka během dlouhého filosofování o novinových článcích a celebritách jeden po druhém usnuli.

Na parapetu opravdu ležel nadvakrát přeložený papír nadepsaný Dantovým jménem. Pod ním byl seznam patnácti heslovitých otázek včetně několika, jejichž odpovědi by se pravděpodobně nedaly veřejně otisknout. Až teď mu došlo, že po většinu doby, kdy spolu mluvili, se smáli. Napadlo ho, že až Arthur vezme seznam do ruky, se zardělými tvářemi ho vyhodí do koše.

Arthur.

Uběhla téměř půl hodina od chvíle, kdy zazvonil budík, a on stále klidně spal. Dante mu položil ruku na rameno a jemně s ním zatřásl.

„Arthure, vzbuď se."

Otevřel modré oči a zmateně se rozhlédl. Okny do bytu pronikaly paprsky slabého ranního slunce, Dantovi však stejně připadala noc strávená smíchem mnohem krásnější než prosvícená kuchyně a mžourající Arthur.

„Kolik je hodin?" zamumlal a s bolestivým syknutím se narovnal. „Sakra, mám úplně zlámaný tělo."

Dante se pousmál a v kuchyni postavil na čaj. „Je asi půl osmý."

Arthur polekaně vykulil oči a nemotorně se vyhrabal z přikrývek. Klopýtl ke konferenčnímu stolku a sebral odtud svůj mobil. „Cože? Proč mi nezazvonil budík?"

„Zazvonil," oznámil mu Dante. „Dáš si kafe, nebo se stavíš někde cestou?"

Jenže Arthur neodpověděl. Frustrovaně si prohrábl kudrnaté vlasy, zběsile začal sbírat všechny papíry ze stolu a cpát je do svého batohu. Tiše si pro sebe něco mumlal, ale než k němu stihl Dante znovu promluvit, třískl za sebou dveřmi pokoje.

Dante si ve své rozespalosti zatím plně neuvědomoval, co Arthura tolik rozhodilo; nevzrušeně zalil svůj hrneček čaje, z mísy na lince si vzal banán a posadil se ke klávesám. Jednou rukou stihl zahrát část písně Your Song Eltona Johna, když se Arthur v modrých vyšisovaných džínách a červeném pruhovaném tričku vřítil do kuchyně. Z mísy popadl jablko, vyleštil ho o lem trika – Dante zůstal očima na chlupech, které se mu táhly od pupíku a mizely kdesi v kalhotách – a zakousl se do něj. Opřel se o stůl a zíral na Danta, zatímco žvýkal jablko. Ten znovu zahrál část písně.