School Affair [𝐁𝐓𝐒 𝐱 𝐆𝐎𝐓𝟕]

3. Idol

Taehyung

Skoro každý den prožívám neustálý stereotyp, který mě pomalu ničí zaživa. Jediný den, kdy konečně ožívám, je čtvrtek, den, kdy se můžu věnovat tomu, co mě naplňuje. Fotografický kroužek, v němž tak trochu vynikám. Ostatní dny ve škole jsou úplně stejné, jako ty předchozí, a o víkendu se snažím neunudit k smrti.

Chtělo by to něco, nebo možná někoho, kdo by mé dny rozzářil jako hvězdy na noční obloze. Ano, Jimin mě sice občas vytáhne ven a dokáže mě naplno odreagovat, ale to mi tak nějak nestačí. Chtěl bych poznat někoho nového, někoho, kdo mi ukáže, jak se bavit jinak. Většinu času totiž trávím pouze se svým foťákem, někde v přírodě, kde je klid a naprosté ticho.

Dnes, jakmile nám skončila hodina korejštiny, mě Jimin opět přemlouval, ať s ním jdu na párty, kam chodí celkem často. Ne tak často, jako naši fotbalisti, ale jednou za tři týdny určitě. Obdivuju ho, že se tak dokáže bavit, protože já na to úplně nejsem. Nevidím důvod se zpíjet do němoty s neznámými lidmi, a pak dělat, že se nic nestalo. Možná jsem suchar, ale raději zůstanu doma u nějakého dobrého seriálu.

Za ty dva roky mě ani jednou nepřesvědčil, přesto neztrácí naději a každý čtvrtek se mě ptá znovu a znovu. Přijde mi to úsměvné, jeho slova už skoro ani nevnímám, jde to jedním uchem tam a druhým ven. Nic mě nedokáže zlomit. Co bych tam vůbec dělal? Jimin by si našel nějakou další oběť a mě by tam nechal na pospas opilým spolužákům. Ještě by tam po mně někdo vyjel, a to fakt nechci.

Když Jiminovi konečně dojde, že ani tentokrát jeho snaha nevyjde, nechá mě být. Po zbytek dne se mnou nemluví, což mě nijak nepřekvapuje. Takhle to dělá pořád, i po těch letech. Vážně ho nechápu, ale stejně ho mám rád. Díky němu se nestydím za svoji orientaci, už od prváku mě inspiruje. Nejenom v tom, že se za nic nestydí, ale také v tom, jakou má kuráž a ničeho se nebojí. Nedivím se, že mu všichni padají k nohám. Kdyby to nebyl můj nejlepší kamarád... možná bych mu i já propadnul. Ale nijak jsem nad tím nepřemýšlel, nikdy jsem ho nevnímal jinak než jako nejlepšího kamaráda. 

Další dvě hodiny spolu tedy nemluvíme, což mi upřímně ani tolik nevadí, jelikož se tak můžu plně soustředit na dnešní písemku z biologie. Učení jsem nikdy nijak nehrotil, ale jakmile jde o biologii, jsem posraný strachy. Učitelka, kterou na ní máme, mě děsí nejenom ve snech. Už jenom pohled na ní ve mně vyvolává nepříjemné pocity. A aby toho nebylo málo, její testy jsou snad to nejtěžší, co na téhle škole existuje. Kam se hrabe matematika...

Kromě myšlenek na blížící se písemku, mi v hlavě vyskakuje upozornění, že se dnes opět tak trochu utrhnu ze řetězu a naplno se oddám svým nejhorším fantaziím. Když jde o Jaebeoma, jsem vážně jako nadržený puberťák. Ale kdybyste ho viděli... dal bych za něj snad všechno. Je tak krásný, nedivím se, že se živí jako model. Každý jeho rys je přesně to, pro co bych vraždil. Slovy ani nedokážu popsat, jak moc se mi náš černovlasý vedoucí líbí.

Navíc, není ani o tolik starší než já, řekl bych, že nás dělí jen nějakých pět let. Vypadá mladě a taky se tak chová, což mě na něm ještě víc přitahuje. Nehraje si na to, že je snad něco víc než my. Kéž by takoví byli i ostatní učitelé. I když, pan Kim se mu v něčem trochu podobá. Jeho hodiny angličtiny mě vždycky baví a pokaždé si z nich něco odnesu, navíc jeho přístup je velmi přátelský. Taky není o tolik starší než my, ale také není tak krásný, jako Jaebeom.

Tím lépe pro mě, už takhle mám špatný pocit z toho, že slintám nad naším vedoucím kroužku, natož abych slintal nad učitelem. Nejsem v žádné romantické komedii, kde všechno vychází podle mého plánu. Kdo ví, možná se na vejšce do nějakého profesora zamiluju, ale tady na střední to vážně nehrozí. To bych raději skončil s nějakým fotbalistou.