School Affair [𝐁𝐓𝐒 𝐱 𝐆𝐎𝐓𝟕]

50. Die for a man

Taehyung

Další, a hlavně předposlední noc, jenž jsem strávil u Jungkooka, proběhla víceméně klidně. Tentokrát k žádné masturbaci nedošlo, a dokonce jsme se ani nepohádali, jelikož byl Jungkook stále překvapený z toho, co jsem mu řekl. Nechtěl jsem mu prozrazovat nic, ale co jsem mohl dělat, když mi opět vyhrožoval smrtí. On prostě ví, jak na mě, dokážu pod jeho dotekem a slovy povolit.

Jiminovi jsem to ani nepsal, jelikož mi došlo, že si to Jungkook vyříkal s Jinyoungem, který se mu určitě svěřil. Sám nevím, jestli je dnes vůbec uvidíme, ale doufám, že ano. Přeci jenom, i potom všem jsme kamarádi a chci si s nimi užít poslední den na školním výletě. A hlavně nestrpím, když jsme s Jiminem rozhádání.

Ano, vím, že jsem říkal, že jsem na něj naštvaný a po tomhle s ním skončím, ale nedokážu to. Je můj nejlepší kamarád a nějak věřím v to, že to myslel dobře. Nedokážu se na něj, potom všem, jentak vybodnout a dělat, že naše přátelství neexistovalo. To by mě, ale i jeho, šíleně bolelo. Ještě toho máme tolik před sebou a je brzo na to, abychom se rozhádali úplně.

Ráno se probudím dřív než Jungkook, takže opět proklouznu pryč do jídelny, kde se okamžitě posadím k Lise s Yoongim. Jimin a Jinyoung nikde, ale pevně věřím v to, že se tu ukážou. Vlastně je celkem zvláštní, že si ničeho Lisa ani Yoongi nevšimli. Možná o tom celou dobu věděli a prostě jeli podle Jiminova šíleného plánu. Vážně netuším, s kým se to bavím.

Když spatřím malého růžovláska mezi dveřmi, hrkne to ve mně. Neviděl jsem ho více jak den a půl, a to jsme na společném výletě, kde není moc míst, kam utéct. Zajímalo by mě, kde se včera celý den schovávali. Jimin se rozejde směrem k našemu stolu, s nic neříkajícím výrazem ve tváři.

Bojím se, že na mě bude naštvaný za to, že jsem vše řekl Jungkookovi, ale aspoň bych nebyl jediný, kdo se na toho druhého zlobí. Mé obavy mě ale přejdou, jelikož mě Jimin, hned jak ke mně dojde, obejme a zavrtá se mi hlavou do ramene. Trochu nechápavě se na něj podívám, ale nic neříkám. Už se v něm vůbec nevyznám.

„Promiň Tae, ale vážně jsem ti chtěl pomoct," zafňuká, což mě ještě víc rozhodí. Je příliš brzo na to, aby mi to myslelo stejně rychle, jako obvykle, a tak úplně tápu a ztrácím se v jeho slovech.

„A čím? Tím, že mě zavřeš k Jungkookovi do pokoje? To je ta tvá pomoc?" uchechtnu se, lehce sarkasticky. Jimin ohrne spodní ret, jako ublížené dítě.

„Jo, chtěl jsem, abyste se sblížili a jak jinak vás k sobě dostat než takhle? Uznej, že nic jiného jsem vymyslet nemohl."

„Ty si v první řadě neměl vymýšlet vůbec nic, protože tvoje taktika nevyšla. Akorát jsme se pořád hádali a včera jsem měl pocit, že mě každou chvíli udusí," protočím oči, při čemž si vzpomenu na Jungkookův pevný stisk okolo mého krku. Ani bych se nedivil, kdybych měl díky tomu modřiny.

„Tak promiň, já fakt věřil v to, že si to uvědomíte," zakňourá, očima propalujíc ty mé. Pořád nemůžu přijít na to, o čem přesně mluví. „A mimochodem, díky, že si to vykecal."

„Co?" trhnu hlavou, když se konečně vzpamatuju. „Co jsem měl podle tebe dělat, když mi JK vyhrožoval smrtí? Nechat se jím zabít? Ne, díky."

„No, buď zabije tebe nebo Jinyounga," pokrčí rameny. „Ale ne, chápu to, Tae. Možná už byl čas, aby se to konečně dozvěděl a my se furt nemuseli hlídat. Ale každopádně máme strach oba dva o naše zdraví, jelikož všichni dobře víme, čeho je Jungkook schopný. Mimochodem, kde vůbec je?"

„Co já vím, asi pořád spí," zakroutím hlavou. „To, že jsem s ním na pokoji neznamená, že se o něj starám, takže... je mi jeho přítomnost úplně u prdele."