School Affair [𝐁𝐓𝐒 𝐱 𝐆𝐎𝐓𝟕]

75. You used me

Taehyung

Za celé dva týdny jsem skoro nevylezl z postele a snědl jen pár sušenek, které mi přinesl Jimin. Celý život se mi během jednoho okamžiku zhroutil. Mé srdce pláče bolestí, mé slzy už nejsou schopné téct dál a moje tělo odmítá spolupracovat. Nejsem ničeho schopný, nedokážu vstát, umýt se, natož s někým mluvit.

Jedinému Jiminovi se to povedlo, už několikrát mě přišel navštívit, vždy donesl nějaké sladkosti a do ucha mi šeptal konejšivá slova o tom, že ta bolest po čase zmizí. Ale já chci, aby skončila hned, na něco takového jsem nebyl připravený. Naivně jsem si myslel, že to alespoň trochu ustojím, ale tohle se nepodobá žádným mým představám.

Mé slzy už vyschly, a tak ani nebrečím, jelikož to nejde. Místo toho zoufale sténám to polštáře a snažím se vyndat si mozek z hlavy, který mi neustále předhazuje Jungkooka a jeho neuvěřitelné oči, které tak miluju. Nebo miloval? Mám mluvit v minulém čase, jelikož naše láska už skončila?

Pořád nedokážu uvěřit tomu, že se to stalo zničehonic, tak příliš rychle. Vím, že se oba dva šíleně milujeme, ale i přesto to nestačilo. Osud nám to nepřál, nechtěl, abychom byli spolu, a tak nás rozdělil. Nebo to byl Jungkook? To Jungkook všechno zahodil, to on se na mě vykašlal i přesto, že mi neustále dokazoval svou lásku.

Nevím, zda tomu všemu věřit, jestli byla jeho láska skutečná. Kdyby mě miloval celým svým srdcem, přece by se na mě nevykašlal. Nenechal by mě tady, samotného a opuštěného. Nelhal by mi o tom, jak se mnou chce strávit zbytek svého života. Ach.

Je mi z toho na zvracení. Tolik marných slov, kterým jsem naivně věřil. Tolik slibů, které se nikdy nesplní. Všechny naše zážitky, které musím pohřbít společně s naší láskou. Copak jsem si to zasloužil? Copak mu stačilo těch pár měsíců? Protože mě ne, já byl doopravdy připravený se mu poddat celý, navěky věků.

Během těch několika dnů jsem si byl schopný pouštět smutné písničky, které mi pomáhali i ubližovali zároveň. Nevím, jak se s takovou situací vypořádat, jelikož jsem jí, ani moji kamarádi ne, nikdy nezažil. Kdo mi poradí, když ne moji nejbližší? Co mi kromě času pomůže? Zřejmě nic. Jak řekl Jimin, tohle zahojí jen čas, nic dalšího.

Ani kdybych teď vstal a šel se nechat ošukat někým jiným, Jungkooka by to z mé hlavy nevymazalo. Ba naopak, ten pocit by zesílil a já bych si akorát představoval, že právě sténám pod ním, a ne pod náhodným týpkem, jenž mi nemůže dát to, co Kookie.

„Taehyungu, už je tady zase Jimin, mám ho pustit dovnitř?" zaklepe mi na dveře sestra, čímž mě vyruší z mého, ne moc klidného, polospánku. Nic jiného, kromě spaní a křičení nedělám. Na víc nemám sílu ani chuť. „Taehyungu nedělej, že spíš, Jimin čeká!"

Nespokojeně zamručím a převalím se na bok, peřinu si natahujíc až k uším, abych nic dalšího neslyšel. Momentálně nemám náladu na Jimina ani na nikoho jiného. Vlastně mi to takhle vyhovuje, utápět se v depresi sám, nikdo mi do toho totiž nekecá.

„Tak co je to tady?!" V ten okamžik se rozrazí dveře a já se s výkřikem posadím na zadek. Není to nikdo jiný než můj nejlepší kamarád, s přiblblým výrazem na tváři. Párkrát po mě přejede očima, načež si hlasitě odfrkne. Musím vypadat děsně, ale nedá se s tím nic dělat. „Copak ses vážně za ty tři dny ani neosprchoval?"

Můj růžovovlasý kamarád naráží na jeho poslední návštěvu, která proběhla právě před třemi dny. A ano, má naprostou pravdu, nebyl jsem schopný dolézt ani do sprchy, až tak špatně na tom jsem. Přeháním to? Ne, neřekl bych. A za všechno může ten zpropadený Jungkook, jemuž jsem dal celé své srdce.