Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Princ své slovo dodržel. Odvedl ji do ne zrovna velké místnosti bez oken, kde u nízkého stolku postávaly tři stíny - jeden táhlý, jeden široký a poslední takový drobnější. Sotva Sissi překročila práh, zavřel za ní. Slyšela, jak dveře zvenku něčím zaterasil.
Mírně leknutím nadskočila, když místnost zalilo slabé světlo. Nikdy dřív takovou zvláštní pochodeň bez dřeva neviděla. Svým vzhledem jí nepřipomínala nic, co znala, ty tvary byly úplně cizí. A to, jak moc svítila bez praskání ohně, také.
Brzy si její pozornost získali tři lidé, jejichž stíny předtím rozházela do různých kategorií. Se srdcem v krku si je jednoho po druhém prohlížela.
„Sissi?" ozvala se drobnější žena. Po zběžném přeletu obličejů uznala, že i jediná žena tady.
Nechápala, odkud znala její jméno. Zeptala by se jí, ovšem strach jí nedovolil se ani pohnout, natož promluvit. Tiskla v prstech látku drahých šatů a kousala se do rtu tak silně, až se divila, že si jemnou kůžu neprotrhla.
Naštěstí žena pochopila, že z ní nic nedostane, proto se po chvilce mlčení chopila slova:
„Rút," vyslovila své jméno v naději, že si Sissi vzpomene.
Vzpomněla si. Byla to ta holka, vedle níž měla celu. Ta, co ji uklidňovala. Myslela si, že už ji nikdy neuvidí, že se z podzemí nikdy nedostane, a přece... teď stála tady v podobně krásných šatech jako ona, s kratšími hnědými vlasy, jež dál než po ramena nesahaly, staženými mašlí, a ústy dokořán v podobném překvapení, v jakém je měla i Sissi.
Něco ji přimělo jít k ní blíž. Moc o sobě nevěděly, prakticky se skoro vůbec neznaly. Ale ta sdílená beznaděj, strach z toho, že už nikdy nespatří světlo, je k sobě spojila neviditelnými řetězy, které zachrastily, kdykoli si vyměnily pohledy prázdných očí.
Dotkla se její paže. Byla skutečná. Na melodii hlasu si vzpomínala. Musela to být ona, nikdo jiný.
„Mniši nás sem odvedli chvíli poté, co tě odtáhli," informovala ji Rút. „Přiznávám, že jsem byla spíš zvědavá, než že bych se bála, co s námi bude. Týdny v podzemí a já pomalu blázním."
„Co s námi bude?" zajímala se Sissi naléhavěji, než zamýšlela.
„T-tady," ozval se jeden z mužů - ten širší. Ukázal na stůl. „T-to m-musíme r-r-rozlušt-tit."
Sissi se na něj podívala. První, co ji na něm zaujalo, byl krásně hustý plnovous prorostlý stříbrem. Až pak věnovala pár chvil velké bouli, která mohla být nosem, a dvěma tmavým knoflíkům, jež zastupovaly jeho oči.
Hleděli si z očí do očí. Prohlížel si ji... zvláštně, řekla by. Víčka měl otevřená dokořán, jako by se snažil kukadla zvětšit. Zornice mu těkaly z koutku do koutku, stejně jako jazyk, jehož špička trčela ze suchých nabělelých rtů.
