Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zda se blížil večer, nebo končila noc, nepoznal. Pravidla plynutí času, jak je znal celý svůj život, na tmavé vězení ze dřeva a prachu uplatnit nemohl.
Seděl na staré podlaze. Do látky starých potrhaných kalhot, jež určitě zažily mnohem lepší časy, se mu zadíraly třísky tím, jak se snažil sunout blíže ke stěně, aby se mohl opřít. Na problémy se zády se vymlouval už léta, nebylo divu, že si nechtěl hrát na hrdinu a mnohem raději by se uložil do pohodlnější polohy, i kdyby to znamenalo, že si u toho něco zlomí.
Ne. Ne, až tak mizerně na tom nebyl.
Vzpomínky na to, co se dělo, když vkročil na palubu, se rozplynuly jako pára nad hrncem. Stará, možná i chorá mysl si nedokázala udržet vzpomínky téměř na nic, dokonce ani na to, co si označil velkým červeným vykřičníkem.
To důležitý, je to důležitý, připomínal si v naději, že tohle popíchnutí imaginárními vidlemi přiměje něco z děravé paměti vyhrabat.
Před očima mu probleskla krátká vzpomínka. Jak ho někdo bere pod rameny, křičí na něj. krátce poté, co se s nimi rozloučily poslední červánky, pocítil i touhu po oddělitelném krku od hlavy, aby ho ta už od pohledu tupá čepel nepřipravila jak o dlouhý bílý plnovous, tak i o hrdlo.
Naprázdno polkl. Teď, když si matně vzpomínal, pochopil, proč zapomněl. Protože z velké části zapomenout chtěl.
Zastavil se, nemělo smysl se posunovat dál. Plátěné kalhoty v sobě měly díry, ale ty si nevydřel tady, načal je už při práci na poli. Nyní by se daly popsat jako cosi, co bývalo oděvem, a má to poločas rozpadu půl minuty. Ne že by to tak popsat dokázal, jemu se zdály v pořádku, dokud na sobě nějaký kus látky měl.
Musel se spokojit s podlahou. Nebylo to tak zlé, když si místo temného podpalubí vzdušné kocábky představil postel, seník, či cokoli jiného, co slibovalo pohodlí. Částečná tma dokonce navodila pocit, že je noc, a tak by mu nedělalo problém usnout, kdyby ho netrápila vlhkost mezi stehny z toho, jak se strachy pomočil, když ho sem vedli.
Nemohl říct, že zažil horší noci. Lepší za sebou rozhodně měl, u těch, na které vzpomínat nechtěl - a podvědomě na ně dávno zapomněl -, si nebyl jistý. Bolest těla se ani v nejmenším nedala srovnat s bolestí ze ztráty své dcery, svého jediného slunce, kvůli němuž otročil na polích i ve svém zdravotním stavu.
Přetočil se na bok. Na zádech nevydržel dlouho ležet. Ani kdyby dokázal pokrčit nohy do stříšek, nechtěl mít obličej přesně nad nestabilním stropem. Cael ví, zda ta prkna něco vydrží. Podle těch zvuků, jež se linuly z paluby, tipoval, že desky budou podobně pevné jako ty, z nichž postavil stodolu. Vydržela jednu zimu, než ji tíha sněhu srovnala se zemí.
Přál si jít domů. Kdyby měl tu šanci, popadl by ji za pačesy a vyskočil, i kdyby ho od tepla jejich malého domku se zlatnickou dílnou dělila nekonečná propast. Touha znovu spatřit dceru, sevřít ji v náruči a pošeptat jí do vlasů, jak moc si jí ve svém jinak osamělém životě váží, byla mnohem silnější než pud sebezáchovy.
