Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Na to, že tam nechali jednoho z gardy, se všichni chovali klidně. Někteří si sice utírali krev z obličejů a snažili se hadry vyleštit fleky na brnění, ale ani u nich si nevšimla ničeho, co by jí napovědělo, že si právě prošli bojem o vlastní životy. Dokonce ani Lothe, u nějž doufala v trochu té lidskosti v mládí, nevypadal zdrceně.
Měli na tvářích masky. Netřásli se, neplakali. Byli to muži s tvrdým výcvikem, něco takového už museli zažít. Možná je to potkalo i cestou do Údolí. Možná proto ani Lothe nelitoval kolegu, kterého v obláčcích chlupů a kaluži krve nechali.
Dokázali by ji chladnokrevně zavraždit a zahodit do nedalekého potoka? Udělali by to bez jediné jizvy na svědomí? O tom už nepochybovala.
Doufala, že se nad ní královna smiluje. Měla v plánu prosit o rychlou smrt. Víru ve svobodu už ztratila, nebyla naivní. Ale pokud tu existovala šance, že může zemřít rychle a bez bolesti, hodlala o ni bojovat.
Družina se rychle unavila. Všichni ztěžka dýchali, sotva táhli svá těžká plátová brnění a velké zbraně. Sissi byla ráda, že na sobě měla jen své nejmilejší šaty. S brněním na těle by se propadla už v řece – a nikdo by s ní nepohnul.
Šli mnohem pomaleji než na počátku jejich cesty. Slunce se už dávno vyhouplo nad horizont, takže museli jít celé dopoledne bez přestávky.
Pod hustými korunami stromů byla tma. V pravém poledni chvilkami viděla i skutečné barvy – všimla si třeba toho, že měl Lothe světlé vlasy, které hraničily až s blond, podobné těm velitelovým –, ale to se změnilo během pár okamžiků, kdy zavítali do jehličnaté části lesa. Moc dlouho tudy nešli, i tak to však stačilo k tomu, aby si přísahala, že temno pod jehličnany už nikdy spatřit nechce.
Zastavila se. Dostala ploskou meče do zad. Ještě nebyl ten čas. Myslela si, že ten hluk znamená pauzu.
„Zastavíme se až ve vsi," poručil velitel. „Kdo tam nezvládne dojít, zůstává v lese. A věřte mi, že tady žijí horší potvory než krysové a jedovatý žáby."
Nechtěla tady zůstat. Ani kdyby to znamenalo svobodu. Rozhodla se i nadále držet jazyk za zuby. Nestála o problémy, těch už si nasbírala dost i na posmrtný život.
Od ostatních se ozvalo jen nespokojené zamručení, ale nikdo se neodvážil cokoli namítnout. Velitel Ruel si uměl zjednat pořádek. Bylo znát, že měl jejich respekt.
Ačkoli už čerpala ze svých záloh, šla dál. Chodidla ji pálila. Prošlapané střevíce se nehodily na dlouhou túru po lese – vlastně se nehodily na nic, ale byly tak pohodlné, že nechtěla nosit jiné. Tyhle švec ušil přesně pro její obrovská široká chodidla.
Kdyby ji netáhli za svázané ruce, cupitala by tak pomalu, že by se sotva hnula z místa. Naštěstí ten, kdo ji měl na starost, nebyl moc hrubý. Zápěstí nejspíš zažila lepší časy, ale nerozedřela se do krve, pouze svědila a občas pálila, když po rankách přejela kapička potu.
