Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jejich cesta trvala déle, než by si přál. Bolest ze zlomené nohy na sebe nikdy nenechala dlouho čekat – sotva si vzpomněl, že ta kost, která trčela ven, nebude úplně v pořádku, to uvědomění mělo za následek to, že tiše zavrčel a stiskl si prsty kolena – instinktivně silněji to zdravé, to zraněné jen zlehka.
Plonoska s nimi uvnitř dlouho nepobyla. Nůž dala do rukou Sluníčku se slovy, jimž Quinn nerozuměl, a pak jen pohledem zavadila o jeho zraněnou nohu, rychle pohlédla do šedých očí, v nichž se zračil pouze strach, bolest a čiré znechucení, a vycouvala ven. Quinn si nevšiml, že by vůz vůbec někdy zastavil, takže to musela udělat za jízdy. Nebo už byl tak zmatený, že si jeho hlava spoustu věcí vymýšlela?
„Než dojet do Polis, ty muset něco vědět," přerušila Sluníčko tok jeho myšlenek.
Otočil na ni hlavu. Seděla vedle něj, nevrátila se naproti. Dokonce nepouštěla jeho ruku – dlaň nechávala položenou na hřbetě, kdyby náhodou začal pochybovat o tom, jestli stále nesní.
„Třeba to, že seš princezna? Jo, dík, žes mi to řekla," zabrblal si Quinn pod vousem a propálil ženu pohledem.
Neměl právo jí to zazlívat. Ani on k ní nebyl zcela upřímný. Uvědomoval si, že Sluníčko nemohla vědět, odkud ve skutečnosti pochází. Ano, o Nirmu nejspíš slyšela, ale aby pochopila, co to znamená a proč by se tím ve zdejších končinách neměl chlubit, potřebovala by tam někdy zavítat.
Přesto se na ni zlobil. Ten svět, kde uvízl v hromadách písku, znala ona – prakticky to byl její domov. Nic jako můj dům, moje pravidla se na celý druhý kontinent nevztahovalo, proto přirozeně očekával, že s ním žena nevymete. Vlastně nic jiného ani předpokládat nemohl, stále se držel toho, že jsou zdejší lidi hloupí a nedosahují takových kvalit jako jejich protějšky – jako on.
Sluníčko se zamračila. Ve světle lampy působila spíš jako zuřící plátek růže, který se drží zuby nehty kalíšku, aby ho dravý vítr neodnesl pryč. Ale když stáhla obočí k sobě, všiml si těch zlatých zrn písku, jež se jí odrážely v očích. Jako by připomínala sesouvající se duny, rozpálená pole a tuny a tuny malých částeček, které se ho pokusily pohřbít zaživa.
Nelíbilo se mu to. V mnohém mu připomínala jeho matku – v té ráznosti, s níž s ním jednala, v inteligenci, která sice byla nepopiratelně nižší než jeho, ale přesto se řadila k vysokým u jejich druhu, a hlavně v tom, že ho dokázala uzemnit jediným pohledem – jako by mu hleděla skrz lebku, duši i ohon tmavých vlasů.
„Já říct, blbec Vin," prohlásila nafoukaně a pleskla ho po hřbetu ruky. Než stačil něco namítnout, založila paže na prsou a otočila hlavu na druhou stranu. „Kdyby nebýt blbec, vědět a prodat. Já vysoká cena. Ty nula."
„Taky mám svou cenu," namítl hlasitěji, než chtěl.
Hlas se mu vracel. I když by se rád napil znovu a zajedl to pořádným kusem uzeného vepřového, které mu začínalo chybět víc a víc, odpíral si tyto chutě a potřeby, aby se mohl plně soustředit na přemýšlení o tom, jak se z této situace dostane. Ale myšlení se nedostavilo, stejně se zarazil u halucinací o dobrém jídle a flašky domácí pálené.
