Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Polis. Město zubů času. Království písku. Všemi těmito výrazy se dalo nemalé město postavené převážně z pískovce popsat.
Kdyby sem nemusel zavítat každý měsíc pro koření a ovoce, ocenil by tu jinakost, jakou místo vynikalo. Možná by neohrnoval nos nad pískovcovými zdmi, které cihly neviděly ani z dálky, víc si všímal detailů v podobě stínění v ulicích, což byla práce tmavě červených kusů látky.
Ani tentokrát však nenechával pohled sklopený na udusaném písku, jejž sem přivála ranní bouře. S nezájmem a bez špetky viditelné emoce ve výrazu obličeje koukal do bezesklých oken. Když náhodou našel někoho, s kým si vyměnil pohled, kývnutím pozdravil a posunul si klobouk níž k nosu.
Ačkoli to nebylo poprvé, co zavítal na druhý kontinent, kůže si na to ještě nezvykla. Domů se vracel se spáleninami na rukou a nose. Proto mu Oda pořídil ten klobouk. O pestrobarevných perech prohlásil, že je to nutný doplněk. Kdyby mu je nepřilepil, dávno by je zahodil. A nasadil znovu, aby nemusel sledovat jeho zklamaný výraz.
Procházel se vycházkovou rychlostí. Kráčel pyšně jako páv, ruce nechával spojené za zády. Svou posádku od přistání neviděl, dal jim rozchod až do zítřejšího rána, na kdy naplánoval odjezd domů. Proto se podivil, když se vedle něj zastavil jeden z obyvatel města a pokusil se mu prodat koláč pravd. On na ně moc nebyl, zato většina členů posádky se po nich mohla utlouct.
Zdvořile odmítl. Už dávno přišel na to, že ignorací se nic nevyřeší.
Ke konci nepříliš široké uličky potkával více lidí než doposud. Obličeje zakryté kousky téměř průhledné tmavé látky se tlačily na sebe a vytahovaly se vzhůru, aby viděly, co se děje na jednom ze zdejších náměstí.
Ani on zvědavosti neodolal. Obyčejně by ho tam táhl Oda, ale protože se zašil s ostatními v nejbližší krčmě, svou přirozenou zvědavost a touhu po poznání nemohl na nikoho svést. Proto nejprve váhal, zda by měl. Ovšem ani tehdy, když nakukoval na stavbu Archy, se nedokázal držet zpátky, tak proč by se to dnes mělo změnit?
Koutky se mu samovolně zvedly do spokojeného šklebu. Tentokrát tu nebyl nikdo, kdo by ho zastavil. Cítil se jako v nirmských lázních, kde mu teplá voda omývala zažranou špínu mezi prsty na nohou. Ano, takhle dobře se cítil.
„Počkat, počkat!"pištěl ženský hlas ve zdejším jazyce.
Poznával ho. Sotva si na něj pamatoval, naposledy se setkali snad před sedmi lety, ale... že by ji konečně chytili? Udělali něco, co celý svůj život považoval za naprosto nemožné a absurdní?
Chvíli se rozmýšlel, jestli by měl jít dál a na zvědavost zapomenout, nebo by se jí měl zastat. Pokud se kolem potulovalo tolik lidí, znamenalo to jediné; veřejný trest. Co si pro ni stráž připravila?
„Neprodávám zmetky!"
Povzdechl si. Dlouho to nevydržel. Ačkoli tu ona pro něj nebyla, nemohl se otočit zády ke člověku, který potřebuje pomoc. Dokud s tím může něco udělat.
