Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Slovy nedokázal vyjádřit, co cítil, když se dotkl její jemné kůže. Jako by hladil mraky – tam někde nahoře, stovky kilometrů nad zemí. A bylo to úplně jiné, než když chytal Ábela, držel matku za ruku, nebo musel se spolužáky vytvořit dokonalou kružnici z lidských těl.
Sluníčko se nepřestávala zubit od ucha k uchu. Její nezvykle tmavé rty ukázaly růžovou vrstvu, která se držela těsně u načervenalých dásní. Bylo až s podivem, že měla všechny zuby, když její dásně klesly k takovému stavu.
Quinn se jí však nehleděl na zuby. Soustředil se na ty dva zlaté kruhy, které získávaly nádech sytě oranžové společně s tím, jak zapadalo slunce. Ani ten docela široký nos s kroužkem v dírkách, který se mezi oči vetřel, nebyl tak zajímavý, aby si získal alespoň trošku plavcovy pozornosti.
Pohybovala rty. Něco říkala, ale on jí nerozuměl jediné slovo. Když se zastavila, pochopil, že by měl i on. Řeč těla ještě zvládal ovládat, to byl univerzální jazyk, k němuž mohl mít inteligenci zlomeného koštěte a stejně chápal, co se mu dotyčný snaží naznačit.
Vzala ho za ruce. Zvedla mu je tak vysoko, jak dokázala. Naštěstí pro ni zůstával Quinn přikrčený, aby na ni lépe viděl, proto se jí podařilo je dostat nad hlavu.
Neodporoval jí. Ona vedla tanec. Uvědomoval si svou neohrabanost. Nechtěl na ni udělat špatný dojem. Aby se vyhnul hádkám, které měly ženy v oblibě, jak Oda tvrdil, dělal všechno, k čemu ho navedla.
Symfonie ptačího zpěvu se začala měnit v ten moment, kdy žena zvedla paže nad hlavu. Nedokázal pochopit, jak bylo možné, že se zavlněla od vrcholku drdolu až ke špičkám prstů u nohou.
Zíral na ni s ústy dokořán. Tohle byl úplně jiný druh umění, než s jakým se setkal. Mo to s joelou uměl dokonale, občas se u toho i pohyboval, ale v porovnání s tím, jak si Sluníčko hrála se svým tělem, to vypadalo jako nesmyslné poskakování. Možná, že kdyby oba své talenty spojili do jednoho, vzniklo by něco čistě nadpozemského.
Kývala hlavou. Občas zavřela oči, když se vlna dostala zpátky k bradě. Vlasy jí pleskaly o holou kůži na ramenou, copánky se zamotávaly do střapatých konců oblečení.
Ani se ji nesnažil napodobit. Neuměl tancovat. Nikdo z Nirmu to neuměl. Bylo to umění a umění patřilo mezi podřadné činnosti. Kdokoli, kdo měl talent na hudbu, malířství, nebo klidně i tyto nádherné pohyby, se automaticky stal vyvrhelem společnosti. Pak alkoholikem, protože jedině pálenka dokázala uklidnit to nenaplněné srdce a věčně prázdné hrdlo.
Držel paže nad hlavou. Bolelo to. Cítil i ten odporný puch, ale vytrval. Kdyby si mohl svléct alespoň ten kabát, hned by mu bylo lépe. Takhle se potil podobně jako venku, přesto cítil, že mu po kůži běhá mráz.
„Tancovat," vyzvala ho exotická kráska.
Otočil se na Odeho. Ten se o kabát dávno postaral, vylehával tam s košilí rozepnutou tak, že ukazoval snad všechny chlupy, které mu zdobily hrudník a velké břicho.
