Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Neměla na sobě řetězy, přesto nabývala pocitu, že je spoutaná. Pohled držela na odřených zápěstích, která přestávala pálit, kdykoli se jich dotkla, a poslušně kráčela za pytlem brambor, jenž se jí představil jako pan Tulipán.
Tlustý muž ani v nejmenším nepřipomínal květinu. V mládí mohl být krásný, ale nyní v něm viděla jen to, jak se na něm život v Sídle podepsal. Měl nezdravě bledou pleť, jako by byl pokrevně příbuzný s bájnými upíry, o nichž slýchávala v báchorkách pro zlobivé děti. Řídké bylo slabé slovo, když se pokusila popsat jeho vlasy – skoro žádné totiž neměl. Kdyby nebyl jen o kousek vyšší než ona, řekla by, že má tu čest se skřetem.
Občas se na něj podívala. Hledala na něm cokoli, co by jí řeklo, že je to královnin přisluhovač. Kousek zlata, možná brož. Ale nic nenašla. Byl oděn v prostém hábitu, jehož barvu nedokázala přesně určit, kolem pasu mu šat držel pásek, který, jak se zdálo, byl tím nejdražším, co na sobě měl. Kov podobný zlatu připomínal dvojici hadů, proplétající se mezi sebou.
Procházeli tmavými chodbami. Myslela si, že jakmile do Sídla vkročí, bude oslněna krásou a přepychem, jaké v životě neviděla. Ale zatím se tmavé stěny podobaly té jeskyni, jíž sem přišla. Nejspíš šli další tajnou chodbou, o níž nikdo nesměl vědět. Proto se nikdo neobtěžoval s výzdobou.
Natáhla ruku vedle sebe v naději, že se zdi rozplynou a umožní jí nahlédnout na ty pravé. Bylo možné, že se koukala na pouhou iluzi. Cael byli všemocní. Odepřeli by ženě, která pochybila, pohled na krásu jejich chrámu?
Ve spisu Víra v nás stálo, že Cael jsou spravedliví a přísní, podobně jako královna Potie.
Dotkla se stěny. Na omak to nebylo příjemné. Cítila pod prsty podivné vlhko, jako by ji předtím někdo natřel. Omítka brzy zmizela. Bříšky, jimiž putovala po zdi a zkoumala tak materiál, narazila na hladký kámen.
Skoro zakopla, nebýt toho, že se včas podívala pod nohy. Pan Tulipán ji nevaroval před točitým schodištěm. Opatrně dostoupla na první stupeň a nahlédla muži přes rameno. Schody se točily kolem dřevěného trámu jako had kolem tyče. Nemohla určit, jak hluboko schodiště vedlo.
Mátlo ji, že nešli nahoru. Když procházeli jeskyní, muselo to znamenat, že si krátili cestu skrze skálu, na níž Sídlo stálo. Z logiky věci prostě museli jít nahoru, aby se dostali dovnitř. Ledaže...
Ty huso hloupá, ulevila si v hlavě.
Skočila jim na špek. Věděla, že v podzemí nikdy není nic hezkého. Většinou se tam schovávali potížisti do šatlavy, mučili se bezvěrníci, pro něž byl majetek důležitější než spokojený život střední třídy, a pytle mouky. Ale tohle bylo Sídlo Víry. Místo, odkud královna promlouvala s Cael. Na svatém místě přece nemohlo být nic špatného.
„Kam jdeme?" zkusila vyzvídat.
Bála se, že se odpovědi nedočká. Zatím byla samá otázka, ale ještě se nic pořádného nedozvěděla. A ani neočekávala, že by se to za tu chvilku změnilo.
