Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nemohla se tisknout k nikomu z gardy. Všichni si od ní drželi odstup. Naštěstí je napadlo kráčet i za ní, proto snad nehrozilo, že by po ní něco skočilo a odtáhlo ji to za hustý keř. Mohl by to být lesní medvěd, ve zdejších lesích se vyskytovali docela běžně, ale stejně tak to mohl být stín, jeden z nekontrolovatelných služebníků Cael.
Ani nevnímala, že by šla. Chůze se pro ni stala tím nejnepodstatnějším, co ji mohlo trápit. Více se soustředila na třas vlastního těla, jenž odmítal odeznít, na chlad, který se stupňoval po každém pohlazení ledových prstů vánku, a na strach – ten byl nejsilnější.
Nastražila uši. Dusot nohou byl hlasitý, jen těžko mohla zachytit cokoli dalšího. Poprosila by je, aby našlapovali tišeji, ale hlas jí selhal už při prvním slově. Vydala ze sebe tiché zakňučení, jež přimělo toho, kdo držel konec provazu, škubnout tak, že poskočila dopředu.
„Žádný hlouposti," upozornil ji hrubý hlas.
Ještě nikdy nebyla mezi tolika muži. Před dvaceti lety by to ocenila. Cítila by se krásná, chtěná, zkrátka ideální žena na vdavky. Ale ten pocit si nedokázala vnutit. Nemohla si z výletu do města udělat nic příjemného, když věděla, co ji na konci této cesty čeká.
Vyměnila by cokoli za to, aby ten kousavý provaz nemusela cítit ani na zápěstích, ani kolem krku. Smrt oběšením však nebyla ani z poloviny tak děsivá jako upálení, které bylo chápáno jako očista ohnipasem – bájným tvorem, který dokázal oheň kontrolovat a korigovat ho –, nebo otrava solí.
Obojí mohla považovat za odporný způsob odchodu ke Cael. A navíc, Sissi ještě nebyla připravená zemřít.
Slzy odmítaly opustit slzné kanálky. Bylo jí do pláče, ale z šoku je nedokázala vylákat ven. Chtěla, aby jí smočily tváře, aby si našly cestu do koutků úst. Potřebovala pocítit vlhkost na rtech. Netušila, kdy to bylo naposledy, co je zvlažila pár doušky čisté vody, její vysedávání v domku se zdálo být tak dávné.
Pochod byl úmorný. Bolely ji nohy. Za těch skoro sedmatřicet let života si nestačila zvyknout na dlouhé vycházky. Držela se v domě, skoro nikdy nevycházela ven. Celé dny seděla na malé stolici a studovala staré plány.
Možná kvůli nim si pro ni přišli. Protože byla příliš zvědavá. Protože si chtěla dokázat, že i ona má svou cenu – a tu si stanoví vlastním vynálezem.
Jako by někdo četl její prosby, zastavili. Podle toho, že neviděla skrze kmeny stromů ani střechu kostela, usoudila, že se nacházeli hluboko v lese. Nikdy na tomto místě nebyla. Nepoznávala to tu. Myslela si, že znala několik mýtinek, které se staly oblíbeným místem pro hledání jedlých hub, jež začaly růst někdy uprostřed léta. Ale vždy to bylo u říčky, která dělila les na dvě půlky – na tu, kam se smělo, a tu, kde na ně číhalo nebezpečí za každým keřem.
