Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nikdy nebyla očarována takovou krásou. Sotva opustila mírně zapáchající sklepení, naskytl se jí pohled na zdi, na nichž se ve světle svící leskly zlaté lístky. Umělec, který se pod ně podepisoval unikátním stylem a výběrem prvků, musel mít obličej polepen polibky své Múzy.
Sissi takovému umění nikdy nerozuměla. Připadalo jí hloupé. O to víc se divila, když pochopila, že to, jak se mění listy stromů na malé kvítky, znamená přechod podzimu na jaro. Jen nechápala, proč umělec vynechal zimu. Sama na ní moc krásného neviděla, ovšem to neznamenalo, že by tu neměla být.
Po takovém koberci kráčela poprvé. Moc se jí líbilo, jak pod střevíci mizely dlouhé chloupky. Až poté, co narazila na hlavu, jež zakončovala krátkou cestu k dalšímu svícnu, si uvědomila, že pochodovala po mrtvém zvířeti. Kupodivu dokázala pochopit potřebu mít něco takového v domě. Bylo to příjemné a dokazovalo to, koho Cael určili silnějším.
Stráže s ní nemluvili. Předpokládala, že jim to mniši zakázali.
Vzpomněla si na Lotheho. Kde asi byl? Vrátil se za velitelem? Nebo na ni čeká v podzemí? Ráda by se za ním vydala a řekla mu, že je v pořádku. Že všechno, co by se stalo, by jí jen hrálo do karet. Trošku by lhala, ale... kdo by pro svého jediného přítele takhle malinko nehřešil?
Chyběli jí. Lothe i otec. Ani o jednom nic nevěděla. Kam se poděli, jestli jsou v pořádku. Na nic jiného se sama sebe neptala. Nezajímalo ji, jaký osud na ni čeká v královnině sále. Teď, když se připletla mezi dvě velké síly, chápala, že je jako ptačím pírkem ve větru - ne, jedním z těch zlatých lístků, po nichž přejížděla prsty.
Z myšlenek ji vytrhlo zaklepání. Než jí došlo, že to byl zvuk podpatků a kroků blížících se k nim, na chvíli se obávala nejhoršího - totiž toho, že už dorazili k cíli. Naštěstí k nim kráčel elegantně oděný muž, podle zlaté sponky na světle modré sametové vestě poznala jednoho z královniných služebníků.
Byl neobvykle krásný. Kaštanově hnědé vlasy se stáčely do vlnek tam, kde začínala ramena. Leskly se, jako by je někdo pokapal vodou z nejčistší studánky v Potii. Obličej vyhlížel mladě, podle nedostatku zkušeností v očích a počtu vrásek hádala, že mohl být alespoň o deset let mladší než ona. Perfektní materiál na ženitbu.
Když procházel kolem ní, nasála jeho vůni. Nikdy dřív nevěřila tomu, že i lidé mohou příjemně vonět. Cítila nasládlou chuť ovoce ve slinách, jež se jí usadily v dolní čelisti. Vybavila si, jak jako menší chodívala do lesa sbírat jahody a borůvky a pokaždé, když prsty hrály různými barvami, k nim přičichla.
Takhle vonělo dětství.
Muž se zastavil těsně za nimi. Otočil se na podpatku podobně ladně jako tanečnice s léty praxe a upřel pohled na ošklivou ženu v krásných šatech.
„Snad ji nevedete za matkou," řekl tím správně princovským povýšeným hlasem.
Ihned jí došlo, že má tu čest s princem. Královna mohla mít asi pět, možná šest synů. Vědělo o tom celé království. Všechny děti se ukazovaly na náměstí, zrovna synové se přidávali k vojákům, kde sloužili jako vysoce postavení důstojníci, nebo velitelé. Aby to bylo v rodině.
