Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Naprázdno polkla, když se jí naskytl pohled na nádherně zdobený lustr, sotva překročila práh. Tendence natáhnout ruku daleko před sebe, aby se mohla uměleckého kousku dotknout, ji přinutila se na moment vytáhnout na špičky a pokrčit paži v loktu – ovšem zadržel ji nepříjemný pocit.
Mohla být očarována tou krásou, k níž vzhlížela jako pozemník k nádherné bytosti, ale nic jí nevzalo zdravý rozum. Dokonce ani třpyt plamínků svíček, jež seděly na plechových kalíšcích po celém obvodu obrovského lustru, ani nespočet jistě vzácných drahokamů, které se jí nikdy nedostaly do ruky, ji nepřesvědčily, že se má spoléhat na úžas více než na to, co jí napovídala bystrá mysl.
Jako zlatnice dokázala ocenit kvalitně provedenou práci. Nikdy neměla tu čest zdobit něco tak velkého, většinou se věnovala drobným šperkům, nádherným prstenům, náhrdelníkům a občas i experimentovala s hodinkami – ale ty neprodávala, nefungovaly správně.
Odlepila zrak od velkolepého lustru. Naštěstí pro ni to bylo to jediné, co se nacházelo v této místnosti a mohlo o sobě tvrdit, že ho definují jako jednu z krás Potie. Což se však nedalo říct o mdlém koberci, který by si zasloužil přejet kartáčem, možná vidlemi, voskem polité stěny, jejichž stáří nemohla ani odhadovat, nebo o rozmazaných postavách, sedících na jednoduchých lavicích.
Z rychlého prozkoumání místnosti směla prohlásit, že viděla kombinaci prostoty a luxusu – a že se to nevyvedlo. Obyčejně na tuto kombinaci vsázela, ráda vkládala drahý kámen do jednoduchého kroužku, ale tady to bylo něco jiného. Ten, kdo se rozhodl, že sem ten lustr patří, musel být buď slepý, nebo mít mizerný vkus.
Zaslechla za sebou tiché klapnutí. To se za ní zavřely dveře. Koutkem oka si všimla, že mnich, který ji uvedl dovnitř, se postavil čelem k mase dřeva, zády k ostatním. Jako by mu nenáleželo právo pohlédnout na nádherný lustr a všechnu tu urážku luxusu, jež se nazývala vybavením, či nábytkem.
Doufala, že až vkročí do místnosti, všechny pohledy budou směřovat na ni. Tak trochu si přála, aby si jí nevšímali, ale pokud si její přítomnost přímo vyžádali, bude lepší, když se jí věnovat budou. Avšak nikdo z mnichů, kteří seděli na lavicích, se neobtěžoval zvednout zrak ze zaprášeného koberce.
Chvíli stála na místě. Bála se, že pokud se pohne, zavedou ji do jedné z mučíren, kde... ani si nechtěla představovat, co by se tam mohlo stát. Proto dlouho připomínala nešikovně uplácanou sošku z bláta – dvakrát tak širokou na místech, kde by obvod měl být pro definici krásy přijatelný, s ňadry povislými a očima propadlýma tak, že připomínaly spíše špatně zasazené modré drahokamy.
Spojila ruce na bříšku. Někdo by se jí mohl zeptat, zda již pro svého potomka vymyslela jméno. Sissi by s úsměvem na rtech zavrtěla hlavou. Ačkoli, nebylo by špatné nosit pod srdcem další život. Jistě by se z ní stala výborná matka.
