Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
V temnotě, v níž se usadil doprostřed ničeho, neprohlédl ani na vlastní prsty. Vše, co bylo kolem něj, ztratilo svůj tvar. Objekty nahradila černá mlha tak hustá, že mu brala dech od úst, sotva odlepil rty od sebe, aby se prostorem roznesl jeho tichý hlásek.
Netušil, jak dlouho to trvalo, než padl zády na nehmotnou zem. Bylo to jako polehávat v obláčku – ne ve skutečném, ten by ho neudržel, ale v tom vysněném království nejpohodlnějších matrací, jaké kdy prošly nirmskou továrnou a pod šikovnými prsty zdejších žen.
Hlavu měl dočista prázdnou. Jediné, na co dokázal pořádně myslet, byly ty koláčky pravd, které mu Oda slíbil. Že si vzpomene zrovna na ně, nečekal, ovšem představa dokonalé chuti, již by válel na jazyku tak, aby ji otestovaly všechny chuťové pohárky, jež zatím dostaly jméno, ho tak lákala, že si několikrát olízl suché rty.
Brzy ho temnota přestala trápit. Sotva mu došlo, že mu v ničem nebrání, uvelebil se pohodlněji. Mírně sebou zavrtěl, aby i zadek našel to vhodné místo pro perfektní zaplutí do nemalého přístavu, nohy pokrčil. Paže však k pohybu nepřinutil, ty se líně válely, jako by mu je někdo usekl. Ani silou vůle je nedokázal přimět položit dlaně na hrudník a počítat tep, dech a s tím i čas.
To, co prožíval, se dalo shrnout jediným jednoduchým slovem; spokojenost. K dokonalosti mu chyběla jeho plná placatka se starou domácí pálenou, nějaké sousto do úst, které se ani vzdáleně nepodobá něčemu, co se potkalo s citronem, a společnost dvou, možná tří jemu nejbližších lidí, jimž by mohl povolit se položit vedle něj a odpočívat, žrát, pít podle libosti.
Jedním z nich by byl Oda. Všemi ctěný trpaslík mu tak rychle přirostl srdci, že ho téměř považoval za svého nejlepšího přítele. Po většinu plavby zůstával tím jediným, koho aspoň trošku znal, dokud se neobjevil Ábel.
Při zmínce těchto dvou jmen se temnotou prohnal studený vítr. Chtěl si oči i nos ochránit, ale nedokázal si ani natáhnout šátek přes bradu. Paže jako by mu nepatřily, přesto cítil, že z ramenných kloubů trčely mrtvé údy.
Než se nadál, ten chlad, jenž jím po pohlazení studeným vánkem procházel, brzy objal celé jeho tělo – nebo alespoň ty části, které byly schopné cokoli vnímat. To ze skupiny vyhodilo dlouhé nohy, v nichž ztratil cit – nejprve v pravé, pak ho zaštípalo v levé a už necítil ani ledové prsty, jež mu objaly pas.
Mlha začala ustupovat. Všímal si toho, že viděl na špičku svého nosu, později se mu odhalil i košilí oděný hrudník. Než se mu naskytl pohled i na nohy a ruce, na krátký moment ho oslepilo ostré světlo, vycházející ze světlejších obrysů, jež se před ním neznámo kdy zformovaly.
Otevřel ústa ke slovu, rty však měly v plánu něco jiného – zkroutily se do bolestného úšklebku, jen co mu došlo, že si oči nemůže zakrýt. Víčka se sama od sebe držela nahoře, jako by nikdo nechtěl, aby mrknul, a skrze pootevřenou bránu s jazykem jako padacím mostem procházel mělký dech.
