Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Já ho tam nechal.
To bylo to jediné, na co dokázal myslet. Nic jiného v mysli malého krtka, jehož úkol ochránit nejnovější přírůstek v posádce selhal, nemělo místo.
Kdyby mohl vrátit čas, vydal by se zpátky do krčmy. Věděl, že by své o několik hodin mladší já musel dlouho přesvědčovat, aby si dnes draka nedával – a aby do toho nedej všemocná logiko tahal i mladého Quinna –, přesto by neváhal ani vteřinu, kdyby se mu ta možnost naskytla.
Opřel se lokty o horké zábradlí. Nevadilo mu, že by mu dokázalo uškvařit kůži na škvarek, víc ho trápilo to, že ačkoli si dopřál koupel, pořád si nijak vábně nevoněl. Hlavně se na něm držel ten puch kouře a alkoholu, jejž se nemohl zbavit.
Nebylo divu, že kolem něj chodili nezvykle blízko. Pokaždé nasáli tu vůni, zakšlebili se, když v ní poznali i pot, a zase zmizeli.
Od jejich příchodu na Daisy mohla uběhnout hodina. Za tak krátký čas se toho stačilo pokazit poměrně dost – přišli na to, že se jim zkazila většina citrónů, protože je Jhesso nechal položené v kuchyni na stolku, někdo jim sebral zásoby pitné vody a všechno ostatní, co se dalo považovat za poživatelné.
A děda vzal nohy na ramena, doplnil si v hlavě.
Povzdechl si. Věděl, že nebyl nejlepší nápad tady staříka nechávat. Podle Quinnova vyprávění by se ho nejméně polovina posádky měla bát – nehledě na to, že tu druhou polovinu by přepral, kdyby neměli zbraně. Zjevně mu nechyběla ani mazanost.
Kapitán udělal chybu, když mu důveřoval. Oda chápal, že mu domněnka napovídala něco jiného, ale stačil jen jeden jediný pohled na něj a hned věděl, že mají problém. Takové odhodlání, jež se drželo v modrých duhovkách, nikdy dřív nespatřil.
„Ode, mohl by ses podívat po okolí, jestli děda není pohřbený poblíž?“
To byl kapitán. Noe se držel každého zbytečku naděje, na nějž dosáhl. Měl to ve zvyku nevzdávat se, ani když jim smrt šlape na paty. Lepšího kapitána si ani nemohl přát. Navíc to byl jeho starý přítel, znali se už… inu, znali se hodně dlouho.
„Jasný, Noe,“ přitakal ztrápeně a odlepil lokty od zábradlí.
V soukromí ho nikdy neoslovoval kapitáne. Ano, slušelo se to, zasloužil by si uctivé zacházení, ale když nikdo nebyl poblíž, nemusel se bát, že by ho připomenutí si starých dobrých časů v továrně dostalo na prkno. Ostatně, Oda a Noe si kdysi prošli povýšením z kolegy na nejlepší přátele, na chvíli dokonce na partnery.
Tu dobu už dávno odvál čas. Ačkoli rád vzpomínal na špinavý stejnokroj továrního dělníka a vrčení a syčení velkých strojů, jež se naučil opravovat, držel se tady na vzducholodi – v přítomnosti. I když mu staré dobré časy chyběly, nemohl si dovolit ztratit jedinou drahocennou minutu sněním o Nirmu a o tom, jak rád by se tam vrátil.
