Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Sladké bezvědomí se k ránu změnilo na tvrdý spánek. Byla tak vyčerpaná, že prospala polovinu dne, než ji noční můra, jejíž hlavní motiv téměř okamžitě zapomněla, probudila.
Ačkoli měla oči otevřené, žádný rozdíl v tom nebyl - v místnosti panovala taková tma, že je mohla zavřít a odpočívat dál. Už si zvykla na to, že jí slunce nesvítí do skromného pokoje, když ji vítá to nového dne, přesto cítila úponky strachu, jež se jí obmotaly kolem širokého krku.
Než si vzpomněla, co se událo těsně před tím, než ztratila vědomí, děsily ji jen dozvuky noční můry. Jakmile se jí však vybavil potěšený škleb pana Tulipána, který s jazykem v koutku a s nebývalou spokojeností čichal puch spáleného masa, ozvala se popálená paže.
Instinktivně si na místo, kde bylo pálení nejsilnější, přiložila dlaň. Nepomohlo to, to ani v nejmenším, ale trocha tepla, jehož se jí v této zatuchlé místnosti nedostalo, uklidnila to štípání, jež jí dělalo největší vrásky.
Kousla se do rtu. Nechápala to. Lothe ji sem odvedl. Varoval ji, že pokud překročí práh, už se nebude moct vrátit. Kdyby ho poslechla, nemusela by si vyzkoušet, jak se cítí dobytek, když je mu na kůži vypalován cejch jejich pána.
Ještě neměla příležitost si cejch prohlédnout a už teď věděla, že se jí zamlouvat nebude. Byl to znak otroka - někoho, pro nějž je svobodná vůle tabu, vlastní rozhodování hřích a odpor svatokrádež. Prakticky se vzdala toho jediného, co jí zůstalo. Sebe.
Zajíkla se. Bylo jí do pláče. Ale za poslední dny vyronila tolik slz, že už nedokázala vypudit další. Pouze otevírala ústa - někdy němá, jindy s tichým přerušovaným kňučením - a prsty tlačila spodní čelist k té horní pokaždé, když se od ní příliš vzdálila.
„Jsi vzhůru," přerušil její naříkání cizí hlas.
Odlepila prsty od tváří. Zvedla hlavu. Ten, kdo na ni promluvil, musel být blízko - ale zároveň ho slyšela tlumeně, tudíž usoudila, že je dělí stěna.
„Neměj strach," pokračovala neznámá žena.
Otočila ucho ke chladným kamenům, z nichž stěna sestávala. Oči se jí konečně přizpůsobovaly tmě, skrze niž se snažila prohlédnout a přesvědčit se, že je tady sama. Rozlišovala slabé obrysy lesku, jenž se držel na hladkém povrchu kamene, dokonce i mezery, jež se stavitelé nesnažili zalepit. Jednou z nich k ní putoval ženský hlas.
Otevřela ústa ke slovu, avšak promluvit nedokázala. Všechna slova se jí zarazila v hrdle, ani se nedostala na jazyk, kde by se jí furmovala lépe.
Zakašlala. Omylem vdechla slinu.
„Spala jsi dlouho," informovala ji.
Zněla starostlivě. Nemohla ji vidět, ale představivost běžela na plné obrátky. Hlas nebyl nakřápnut stářím jako u ní, ale zároveň se neměnil, jak to znala u dětí.
