Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Podobně hodovali pár dní zpátky, ani ne. Na to, jak ho matka strašila, že nebude mít co do úst, se tu měl jako prase v žitě. Začínal nabývat dojmu, že čím déle na této lodi poplují, tím častěji si bude muset cpát břicho sušeným masem a lisovaným ovocem. Ona ovšem nebyla hostina jako hostina, tuhle by klidně vynechal. Kdyby nebylo toho příslibu domácího páleného, dávno by odmítl další porci citron devo polevek, jak neobvykle kyselý a trpký pokrm nazýval jejich palubní kuchař.
Ani dnes se hostině nevyhnul. Když ho kapitán zval do své kajuty, mělo to být vzácností, avšak pravdou bylo, že právě tam byl mnohem častěji než na palubě. Kapitán Noe o sobě sám tvrdil, že může vypadat jako vlk samotář, ale ve skutečnosti se těší pozornosti a rád se zapojí do diskuzí. Zval si k sobě členy posádky – někdy skupinky na stolní hry, jindy jen jednotlivce.
Rozhlédl se po ostatních. Všichni do sebe cpali jídlo, jako by se jim celý život vyhýbalo, a nafukovali rudé tváře, kdykoli někdo udělal oči na jejich talíř. Nějak takhle si představoval kultivované predátory po třech skleničkách.
Jako jediný nejspíš ztratil chuť. Už měl dost těch stejných pokrmů, které ani nedokázal rozžvýkat. Ovoce pochopil, kurdějemi trpět nechtěl, ale to maso bylo odporné už v den, kdy dalo sbohem sudu plnému extrémně slané vody. Stěžovat si nemohl, udržovalo ho to naživu a jeho žaludek zticha, ale trocha něčeho, co by přebilo tu planost, by mu přišla vhod.
Podíval se vedle sebe. Znal celou jejich posádku. Byla to jeho první plavba v nebesích, proto se s nadšením ptal každého z nich na jméno, rodinu, věk, a když se hodně nudil, tak i na další věci. Jen mu dělalo problém si spojit jména s tvářemi. Pod těmi hustými tmavými vousy vypadali všichni stejně.
„Trochu života do toho umírání, mladej," ozvalo se z druhé strany, než kam se koukal.
Dostal loktem do žeber. Pochopil, že ho to mělo vzpružit, ale jen ho to bolelo. Neměl na sobě prakticky žádnou pořádnou svalovou hmotu, o tucích si taky mohl nechat pouze zdát. S jeho rychlým spalováním bylo těžké přibrat i při normální stravě. Nehledě na to, že tihle mužíci připomínali dělové koule z nirmského muzea. Nejspíš se docpávali něčím výživnějším, až když si Quinn hověl ve spacáku.
Rameno vytáhl ke tváři. Volnou paží si objal hrudník, prsty přiložil na místo, kde dostal ránu. Bylo to jemné popíchnutí, takové přátelské, ale stejně si ho musel prohmatat. Pálilo jako čert. Ne, mnohem hůř – jako rozpálený plech.
„Jo, jasně," odvětil nejmladší člen posádky a věnoval kolegovi po levé straně žraločí úsměv.
Měl ty muže rád. Bavil se s nimi lépe než se svými vrstevníky. Avšak většina z nich byla o tolik starší než on, že je propast mezi generacemi nedokázala spojit společným tématem. Mohl být jejich syn – u některých možná vnuk, jak tak sledoval stříbrnou ve vousech.
