Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Než ho vytáhly ven z kočáru, měsíc, který se v růstu zastavil těsně před úplňkem, zmizel za temné mraky. Těch několik hvězd, jež zářily dostatečně silně na to, aby je mohl zahlédnout pouhým okem, na něj blikalo a vysmívalo se jeho trápení.
Hlavu měl zakloněnou. Naštěstí ho pod rameny držela Sluníčko. Její dlouhé vlasy, které se snažila zkrotit pod šálem, mu padaly do obličeje. Už se je ani nesnažil odfoukávat, pokaždé se jich vrátilo víc.
O nohu se mu postaral jeden z místních. Ukázalo se totiž, že není schopen pořádně stát, natož se nějak dopravit do nejbližšího přístřešku. A co na tom bylo nejhorší? Sluníčko po celou dobu nedokázala sklapnout. Sotva pochopila, že jí tady všichni rozumí, doslova se rozvášnila. Chyběly jí jen divoká gesta, k těm potřebovala volné ruce.
Quinna ze začátku zajímalo, co si říkali. Ovšem čím déle cesta po písku trvala, tím míň vnímal své okolí. Brzy ho klamal i sluch – zvuky jako by přestaly existovat. A pak bum; Sluníčko na něj promluvila jeho jazykem.
„Oni hojit ty noha."
Chvíli mu trvalo, než si její lámanou nirmštinu přeložil do něčeho, čemu rozuměl. Únava vše zpomalovala. Proto mu trvalo déle odpovědět.
„Vidloň," ulevil si tiše.
V kočáře měl energie na rozdávání. Dokud seděl a někdo ho zlehka přidržoval, netrápilo ho to blížící se vyčerpání organismu, který se snažil za cenu veškeré síly, již v sobě schovával, uzdravit zlomenou nohu.
Klížily se mu oči. Ocenil by něco pohodlnějšího než seník, na nějž je Penelopa lákala. Ovšem nyní, když byl tak unavený, že se sotva držel vzhůru, by uvítal úplně cokoli.
Zastavili se až u přístřešku. Tam už na ně čekala cestovatelka. Když Quinn zaklonil hlavu, aby na ni viděl, všiml si, že i ona divoce pohazovala rukama. Každý, kdo se odvážil mluvit Sluníččiným rodným jazykem, vypadal, jako by ho posedl zlý duch.
Po každém dlouhém slově – jelikož se mu věty spojovaly do sebe a hlásky se lepily do sálodlouhých jeků, jako jedno slovo bral celé úseky – na něj Plonoska ukázala. Sluníčko, jako by odtušila, že se celou dobu bavili právě o něm, si ho přitáhla blíž k sobě. Dokonce se posadila na zem a přitáhla si jeho hlavu do klína.
Vypadala posmutněle. Do zorného pole se mu dostala její tmavá tvář, která se i v noci stříbrně leskla, když se částečky světla hvězd odrazily od kapiček potu. Možná to způsobila únava, že se mu zdála být mnohem krásnější, než když se setkali v krčmě.
„Počkat tady," vyslovila po chvilce přemýšlení a přitáhla si šátek blíž k nosu, aby zakryla vlasy. „Já s ty, Vin."
Neměl dost sil na odpor. I kdyby se mohl bránit a mluvit, nikdo by mu nerozuměl. Pochyboval, že by jim Penelopa jeho slova přeložila.
