Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Už dlouho se mu tak dobře nespalo. Polštáře byly nezvykle pohodlné – a hlavně stabilní. I když Daisy patřila mezi vrchol nirmské technologie, houpání ve větru se eliminovat nedalo. Podle všeho neměla loď ten správný tvar na to, aby se držela rovně.
Tentokrát se mu žádný sen nezdál. To uvítal s otevřenou náručí. Už měl dost nočních můr, jež mu i ve spánku sužovaly hrdlo a zanechávaly oči podivně vlhké a tváře ulepené od zoufalých slz. Tentokrát si nestěžoval na pálení v hrdle, dokonce ani na bolest pochroumaného zápěstí, která se občas připomněla.
Ale probuzení mu to všechno vzalo. Ani se neprobudil sám od sebe. Křičel po něm hlas. Ze začátku ho nepoznával, ale když se vrátil dost daleko k bdělosti, došlo mu, kdo to je.
„Vidíte? Říkal jsem to," ohlásil Jhesso.
Pomalu otevřel oči. Chvilku trvalo, než dokázal zaostřit alespoň na něco. A tím byl Jhessův obličej, odporně nadšená grimasa, která ho zakrývala.
Nechápal, co se dělo. Proč vypadal tak spokojeně? Muselo to nějak souviset s Ábelem, protože od té doby, co s nimi stařík na lodi byl, se Jhesso jen mračil.
„Jak se opovažovat?" ozval se další hlas.
Na ten si matně vzpomínal. Poprvé ho slyšel včera večer. Ale měl v hlavě tak vymeteno, že si ho nedokázal spojit s tváří.
Otočil hlavu směrem, odkud hlas přišel. Kupodivu ani nebyl překvapen, když spatřil muže snědé pleti. Když se nad ním takhle skláněl, vypadal mnohem větší a příšnější, než jak si ho pamatoval.
„A máš problém, mladej."
Chtěl si prsty protřít oči. Chtěl se nějak pohnout, jakkoli. Ale jakmile jen trochu přitáhl ruku k sobě, o něco se opřela – a on si byl jistý, že to k jeho tělu nepatřilo. Bylo to jemné, ale mastné. Jako by se dotkl něčích... vlasů.
Okamžitě sebou trhl. Už si vzpomínal. V noci za ním přišla Sluníčko. Nevěděl, co chtěla, neměl možnost se jí na to zeptat.
Vůbec se mu nelíbilo, že ačkoli na něj oba muži vrčeli, žena spala poklidně dál. Hlavu si opírala o jeho břicho. Bledá kůže, jež pokrývala tělo, byla lepkavá, jako by mu ji někdo potřel lepidlem – a páchla snad ještě hůř než předtím. Kdy se stačil tak moc zapotit?
„Moje dcera!" zakřičel na něj Mrak. „Jak se na tohle tvářit ona budoucí manžel?"
„Já nic neprovedl!" bránil se Quinn pisklavým hláskem.
Snad si nemyslí -
„Za tohle zaplatit," dodal Mrak o něco klidněji a přidřepl k němu.
Quinn ještě nikdy neviděl v něčích očích tolik hněvu. Dokonce ani v těch matčiných, a že se zlobila často a hodně. Bál se, že z nich začnou každou chvílí šlehat plameny. Nebo alespoň z těch velkých úst, jež se pomalu otevíraly k dalším slovům.
