Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Nemohla pořádně spát. Sotva se jí podařilo přestat myslet na to, že utekla z domova, se jí vybavil ten drzý dlouhán, který bojoval s horečkou o dvě místnosti vedle.
Kdyby směla, neváhala by a šla za ním. Chtěla mít jistotu, že obklady zabírají, že bude brzy v pořádku a oni se budou moci vydat na cestu. Čím déle totiž čekali, tím víc riskovali plošné pátrání.
Opřela si loket o stůl, bradu o nastavenou pěst a s povzdechem obrátila zrak ven z okna. Stále si stála za tím, že se rozhodla správně. Utéct z domova bylo to nejlepší, co mohla udělat. Teď jen musela doufat, že za to otec nezaplatí příliš vysokou cenu. Ačkoli pochybovala o tom, že by to bylo v následných několika měsících, měla v plánu se vrátit.
Zvenku dovnitř přivál studený vánek pár zrneček písku. Jak jí neviditelnými prsty hladil zpocené tváře a tmavé vlasy, jež trčely z šálu, zamotával zrnka mezi prameny. Princeznou to ani nehnulo, i nadále sledovala, jak se mraky proháněly přes usínající stříbrný kruh.
„Princezno," oslovila ji ta letitá žena s kočárem.
Podívala se na ni. Přišla přesně odtud, kde ležel Quinn. Na chvíli jí v tmavých očích svitl plamínek naděje. Přinesla snad dobré zprávy?
„Potřebuju s vámi mluvit," dodala a ukázala na stoličku vedle ní.
Princezna neváhala, pobídla ji, aby se posadila. Bylo zvláštní dodržovat správnou úroveň chování, když se k ní celý den i celou noc nikdo nechoval ani jako k ženě, spíš břemenu, které musí táhnout.
Penelopa, jíž vybrané způsoby nebyly cizí, poklekla na nabízenou stolici. Ještě jednou se uctivě poklonila, pak si opřela lokty o stůl. Vypadalo to, že se tomu naučila daleko na západě, kde páni písku požadovali, aby viděli na hostovy ruce. Ona to nikdy po nikom nechtěla, o svůj život se nemusela bát. Dodnes.
„Mluvte," vyzvala ji princezna ke slovu.
„Odjíždím do Polis, už za svítání," odvětila žena, sotva princezna vyslovila poslední hlásku. „Váš doprovod na tom není dobře. Obávám se, že nebude schopen cestování několik dní."
To bylo něco, co slyšet nechtěla. Věřila tomu, že se z toho dostane. Pouštní horečku neměla od dob, kdy si ji vytrpěla jako dítě. Nechápala, jak jí mohl tak snadno podlehnout. Ani většina cizinců, kteří u nich strávili noc, neokusila obávanou nemoc na vlastní kůži.
Sklopila pohled na desku stolu. Kdyby mu mohla jakkoli pomoct, neváhala by. Tak velké srdce a půvabnou mysl měla.
„Počkám s ním," prohlásila po krátkém rozmýšlení. „Slíbila jsem mu to."
„Můžu vás dostat do Polis ještě dnes večer," namítla Penelopa naléhavěji, než doposud. „Máte to těžké, princezno. Budou vás hledat. Co když se do města dostanete příliš pozdě?"
