Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Sedět a čekat.
Nic jiného neznal. Poslední týden strávil sezením a čekáním na spásu. Ačkoli mu Sluníčko slíbila, že se vydají do města bez pomoci Plonosky, kdykoli na to přivedl řeč, nasadila jiné téma. Ani ona nevěděla, jak zraněného cizince dostanou přes poušť.
Tentokrát s ním trávila většinu času. Vyprávěla mu o tom, jak to v jejich krajinách chodí. Sem tam přepínala do svého jazyka, jak ji to rozvášnilo, a pak dlouze drmolila a divoce pohazovala rukama.
Quinn jí nerozuměl jediné slovo. Přesto se dozvěděl několik nových věcí.
Sluníčko mu vysvětlila, co to znamená být dcerou pána písku. Podle všeho se to od známé definice princezny značně lišilo. Její budoucí manžel s její rukou získal nejen půdu, která patřila Mrakovi, ale i možnost s ženou nakládat jako s měnou nejvyšší hodnoty.
„Víc zlato, víc cena," dodala a ukázala na náušnice. „Vyměnit za palác, nebo jiná žena."
Moc se mu nezamlouvala představa, že s ní někdo zachází jako s penězmi. Už předtím rozuměl, proč před sňatkem utíkala. Taky by si nechtěl brát někoho, koho v životě neviděl a neměl šanci poznat. Nyní mu to bylo o dost jasnější. Manželství se blížilo otroctví. Dostávalo úplně jiný význam, než jaký znal.
„Proč tě otec prodal?" zajímal se.
„Otec... vyměnil za palác. Čekat celý život, až bohatý. Milovat já. Kdyby nevyměnit, Zona zabrat země násilí, vzít žena a prodat."
„No jo, jak jinak. Nedáš dobrovolně, použijeme násilí. Typicky potijský," zabrblal si Quinn pod nosem a poškrábal se ve vlasech. Ještě si nezvykl na písek, který do nich vnášel vítr. „Takže ten Zona je tvůj nastávající."
Pokývala hlavou. Úsměv, jímž Quinna obdařila, když se posadila vedle něj, zmizel. Stačilo, aby zmínila jen to jméno, a z veselého milého Sluníčka se stal smutný mrak.
„Jak to chceš zastavit?"
Bylo na místě se ptát. Když už svolil, že jí pomůže, doufal, že přijde s nějakým plánem. Protože mu to běžně moc nemyslelo, nemohl se spoléhat na svůj rozum. A riskovat život pro něco, co nikdo předem nepromyslel? Bláznovství.
Bedlivě ji pozoroval. Už se přesytil výhledu na největší pískoviště na světě. Nechtěl se koukat na nic jiného než na ni. Měl pak pocit, že není v poušti, ale... poblíž pobřeží. Blízko oceánu, z jehož strany vál studený vítr. Její oči mu připomínaly klidnou vodní hladinu. Kroužek v nose v něm evokoval vzpomínky na lesk kovu.
Dlouho se k tomu nevyjadřovala. Pohled jí padl na prsty, v nichž si hrála s kusem látky. Kdyby se na ni nedíval, nejspíš by si zaváhání, které se projevilo mírným trhnutím a stažením obočí, nevšiml.
