Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Seděl na starém lůžku, o nějž se nikdo nehlásil, a sledoval stíny. Ze svého krátkého pobytu v jídelně si toho moc nepamatoval. A ani nebylo na co vzpomínat, přestože se tam přidal krk navíc, neoživlo to tam tak, jak doufal. Ano, plavci se chovali mnohem slušněji, ale sotva zmerčili staříka s dlouhými bílými vousy, odsedli si od něj co nejdál.
Kdyby byl Ábel i tady, tolik by si nestěžoval. Ale posádka si odhlasovala, že by měl spát u kapitána. Ani nevěděl, jestli ho k posteli připoutali, nebo zda ho nechali odpočívat jako člověka. Jak je znal, měl by počítat s tou první možností.
Spustil nohy z lůžka. Lokty si opřel o tenká stehna, hlavu složil do dlaní. Byl rád, že se nakonec na plavbu vydal. Původně za to matku proklínal, že ho chtěla vyhnat z města. Měl za to, že si nepřála, aby jí vymlouval jejího nového milého. V pořadí... třetího? Čtvrtého? Ztratil přehled.
Ještě stále se chtěl vrátit. Hned teď. Kdyby mohl, otočil by loď a rychlostí světla plul domů. Nezajímaly ho cizí kraje, které na něj čekaly na druhém kontinentu. Vlastně ani netoužil po tom ochutnat ty místní koláče, o nichž celá posádka básní. Chtěl svou postel a svatý klid. A pomoct Ábelovi.
V Nirmu na něj nikdo nečekal, pokud nepočítal matku. Ale ani ta se neobtěžovala přijít na loučení se s posádkou, které se konalo těsně před jejich odjezdem. Ostatně, skoro nikdo tam nebyl. Nebyla to první plavba a Nirmané věřili, že ani poslední. Ničím výjimečná.
Trochu ho to mrzelo. Když už přijal, že opustí Nirm a pokusí se na lodi konečně dospět, očekával, že se vrátí jako uznávaný hrdina. Ale jediný, komu se to kdy podařilo, byl kapitán Noe. O jeho statečnosti se mezi mladými mluvilo, ti starší o ni neměli zájem. Statečnost považovali za hlavní příčinu pádu.
Obecně se vědělo, že se na vzducholodě posílá jen ta nejhorší chátra. Ti, jichž se vysoce postavený nirmský lid chtěl zbavit. Jako by vybírali odpad ve spodině. Neuškodilo by, kdyby se na plavbu vydalo i jedno z těch obdařených dětí. Alespoň by si vyzkoušelo, jaké to je žít o slaném sušeném mase, vodě a kyselé citronové polévce.
Nenáviděl je. Nenáviděl všechny děti, u nichž se projevila učenlivost a píle. Nezáviděl jim, tak hluboko by neklesl, ale přál si, aby někdy okusili, jaké to je být jako on. Jako poměrně hloupý vysoký kluk s nešikovnými prsty a sklony k závislostem.
Nedivil se, že alkoholu tak snadno propadl. Právě to, že jeho inteligence nedosahovala požadovaných limit, ho shodilo na dno. Matka o něj přestala pečovat jako o milovaného syna. Pochopila, že porodila přesně toho muže, jehož jméno přijala za své. To jí nevyčítal. Dokázal se o sebe postarat sám. Jen to znechucení nemusela dávat najevo pokaždé, když jí přišel na oči.
Hloupí lidé měli v Nirmu těžký život. Město bylo původně postaveno těmi největšími mozky z celé Potie – a později nejen z ní, ale údajně i z jiných říší. Zkrátka každý, kdo měl v hlavě víc pilin než průměrný obyvatel Potie – což měl i Quinn, ale ty standardy se změnily –, byl v Nirmu vítán.
