Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Kdyby předtím nenašel staříka schovaného mezi sudy, nejspíš by ho ani nenapadlo schovat se tam taky. Nebo alespoň ne tak brzy. Už z jeho zmatených pohybů se dalo poznat, že moc rozumu, moudrosti ani vynalézavosti nepobral. Ostatně právě takhle mohlo vypadat ono pověstné divoké mládí.
Posadil se co nejblíže stěně. Dlouhé nohy pokrčil a přitáhl si je k tělu a v domnění, že když je bude držet pevně, nepřipraví pro přicházejícího podlou past, je skoro drtil v náruči. Kolena měl tak blízko obličeje, že mu stačilo se jen trochu předklonit a opíral se o ně bradou.
Ačkoli mu ústa zakrýval šátek, cítil nutkání je schovat ještě za dlaň. Ať sem šel kdokoli, nemusel vědět, že se sem přišel Quinn vyptávat.
To světlo, docvaklo mu. U vidloně.
Nemělo smysl se schovávat. Spoléhat se na to, že je ten muž hloupější než on, nemohl. Jistě mu to došlo, že tu někdo je. Teď jen vymyslet správnou výmluvu.
Zrychlil se mu dech. Jen chvilku se na něj nesoustředil a už sípal, jako by zrovna vydrhl celou příď jednoručním kartáčem. Přes šátek se mu dýchalo mnohem hůř. Tady dole nebyl studený vzduch, ani vítr, jenž by tu látku profoukl, aby dostal trochu toho sladkého kyslíku do pochtěvačných plic. Ne, tady poletoval prach. A byl všude kolem.
Byl tak drobný, že ho nemohl vidět, ale o jeho přítomnosti moc dobře věděl. Částečky odpadávaly od stropu. Aspoň na chvilku zaměstnal roztěkanou mysl soustředěním se na ně a na to, jak by to bylo hezké, kdyby se domů vrátil k začátku zimy. Připomínaly mu sníh.
Kroky se zastavily. Mladík už na víc nečekal. Protože mu následky toho, co dělal impulzivně, docházely mnohem později, než by měly, ani nelitoval toho, že vyskočil na nohy a téměř okamžitě nato zapěl na celé podpalubí:
„Já tady usnul!"
V ten moment, kdy mu došlo, že má tu čest s kapitánem osobně, zrudl v obličeji tak, že to šátek nezakryl.
„Quinn?" vyrazil ze sebe kapitán Noe.
Péra z exotického ptáka, o němž Quinn nikde nečetl, se zkroutila kvůli nánosu prachu až ke kapitánovu nosu. Nikdy mu ptáka nepřipomínal víc.
„Teda ne, nespal," opravil se mladík a poškrábal se na zátylku. „Teda jo, ale... uh... um..."
„V pořádku. Myslel jsem si, že jsi šel sem," prolomil kapitán to tíživé ticho, které následovalo po Quinnově chabé výmluvě.
„Co prosim."
„Měl jsem v plánu přinést našemu hostu něco k jídlu. Ale znáš to, někteří jedinci by za mnou přišli se stížností, že oni takový luxus nemají."
Věčně mrzutý kapitán se mu ukázal v dočista jiném kabátku. Obrazně řečeno, jeho tmavý kabát nejspíš nikdy neokusil čistotu a pravděpodobně ho ani nesvlékal, natož že by si vzal jiný.
