Caelum: Potomci mraků ✓

Epilog

Byl bych dobrý král.

S touto myšlenkou vkročil do nejhonosnějšího sálu v paláci. Pod vždy krásně čistými botami mu ustupovaly chloupky drahého červeného koberce, dovezeného z ciziny, a pod rukama mu klouzala jemná látka sametových závěsů. Luxus, bohatství a všeho dostatek. To měl rád.

Sotva se za ním zavřely mohutné dveře, stal se pánem místnosti. Konečně mohl povolit knoflíky těsné vesty a kráčet po zemi tak volně, jak si zasloužil. S rozpuštěnými loknami, které mu poskakovaly na ramenou, a volnější košilí, se cítil být víc sám sebou, než když ho stahoval těsný korzet a vlasy mu držely spony.

Uvolněně vydechl. Směl do plic nabrat všechen vzduch, co se tam vešel, a vydechnout ho ústy, nikoli nosem. U toho zavřel oči a vytáhl koutky do mírného úsměvu. Líbilo se mu na chvíli vládnout něčemu tak bezvýznamnému, jako je korunní sál.

Zastavil se uprostřed místnosti. Jako by ho instinkty samy nabádaly ke každému kroku, otočil se na patě a uklonil se dveřím. Na oponě z očních víček se objevil jeho spolutanečník, někdo, kdo s ním dokáže udržet krok a pochopit, proč se rozhodl udělat to, co udělal.

K tanci však nedošlo. Obrys postavy, které chyběly typicky ženské oblé křivky, se rozplynul. Princ se narovnal, urovnal si límečky bílé košile a otevřel oči.

Dokonce i hudba, již si dokázal vložit do hlavy, přestala hrát. Líbezná pomalá melodie, kterou si spojoval s porozuměním a trpělivostí, dozněla do ticha. Zbyla po ní jen husí kůže, bolest na srdci a jedna slza, jež se ani nedostala na povrch, protože ji okamžitě zadržel.

Zatřepal hlavou. Prameny vlasů, které se opovážily mu popadat do obličeje, nechal být. Až poté, co vykročil vpřed, si je prsty sčísnul dozadu.

Pohled mu padl na klenot sálu; bohatě zdobený trůn. Ze třpytu zlata skoro blouznil. Už spoustu let se toužil usadit na rudý polštář, nechat si na hlavu položit korunu a prohlásit, aby se všichni královsky bavili. Ale jeho matka měla jiné plány.

Kdykoli si vybavil, jak ho bila za neposlušnost, zevřel v něm hněv. Po každé ráně vším, co měla po ruce, ji nenáviděl víc a víc. Jakožto prvorozený na sebe musel brát vinu všech, včetně svých bratrů, k nimž se chovala o poznání mileji. Hlavně k Leonovi.

Matka nevynechala den, kdy by mu nepřipomněla, že se měl narodit jako žena. Někdy po něm hystericky křičela, jindy syčela jako jedovatý had. Opakovala mu ranami do těla, jaké to je být podřadným členem rodiny modré krve, jaké to je být princ bez nároku na trůn.

Zaťal ruce v pěsti. Nikdy se proti ní nebránil. Přijímal její tresty, nechal ji, aby si na něm vybíjela zlost i frustraci z toho, že ještě neporodila královnu. V naději, že jednou před ní povstane, až bude silnější, si každý den šeptal do zrcadla.

Byl by ze mě lepší král.

Co do něj matka dostala, nedokázal změnit. Nechtěl se stát tím, kdo jde bezhlavě za mocí a nebojí se po sobě zanechat stovky mrtvých. Ale nedala mu jinou možnost. Z ostýchavého chlapce, kterému zbraně ani ženy moc neříkaly, se stal had podobně jedovatý jako královna Marie.

Zastavil se až těsně před trůnem. Ačkoli se na něj chtěl usadit a vládnout království tak, jak si lid Potie zaslouží, nedokázal se přinutit ani k tomu, aby se dotkl rubíny vykládaného opěradla. Ze strachu, že by matka vstala z postele a zbila ho vším, co by se jí dostalo pod ruku, sebou ucukl a udělal krok zpátky.

Spoustu let doufal v to, že bude silnější než všichni ostatní. Ne fyzicky, nýbrž myslí. V celém království nebylo nikoho, kdo by přečetl víc knih než on. Přestože se to na prince neslušelo, vkrádal se do knihovny, kde se zpočátku schovával před matčiným hněvem, ale brzy kouzlu čtení úplně propadl.