Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ukázalo se, že naučit Quinna jezdit na čemkoli, co mělo čtyři nohy, byl nadlidský úkol. Už jen dostat ho na hřbet stálo Sluníčko i Mirta většinu trpělivosti. Nirman sebou škubal a kňučel, když se mu nedařilo dostat pahýl nahoru, ale ani to je nezastavilo. Dokud neseděl v provizorním sedle, nechtěli nic slyšet o jiné možnosti.
Nebylo to pohodlné. Nohu mu sice ovázali už v domě a paní domácí si dala záležet, aby vlhké zábaly pokrývaly celé stehno, ale i tak cítil slabé brnění kdykoli, když tvor udělal krok. Na to mu poradili myslet na něco příjemného. Sluníčko ihned navrhla ty lázně, o nichž jí vyprávěl.
Přestože se mu cesta v sedle příliš nezamlouvala, byl rád, že se konečně hnuli z místa. Možná ani nemuseli čekat tak dlouho a mohli se odhodlat mnohem dřív. Když to vyslovil nahlas, Sluníčko ho odbyla slovy:
„Muset čekat, až bouře uklidnit."
Zakryl si ústa šátkem. Těžko se mu v tom vedru dýchalo. Jako by se mu na plicích usadilo něco těžkého, co mu bránilo v tom se nadechnout plně a bez zábran.
Mnohem horší než dýchání přes látku bylo to, jak slunce pařilo. Po celou dobu čekání vysedával hezky ve stínu a koukal se, jak se v dálce rozpouští horizont. Duny z písku se všemožně kroutily, mizely a objevovaly se, jako by měly vlastní vůli. To mohl sledovat i nyní, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát do toho ještě blouznil z vedra.
Kdyby mohl, požádal by o pauzu každých pět minut. Točila se mu hlava, sotva se dokázal udržet v sedle. Ačkoli odpočíval docela dlouho, necítil, že by nabral dost energie na takovou cestu. Byl docela rád, že ho Sluníčko nevykopala na výpravu mnohem dřív. Nejspíš by se po pár krocích doplazil zpátky na svou stolici u zdi.
Aby toho nebylo málo, jel vzadu sám. Sluníčko se opět rozvášnila ve své mateřštině a chrlila jedno nesmyslné slovo za druhým. Mirt, ten malý hubený mužík, jí odpovídal ještě rychleji než ona. Quinn se divil, že si vůbec stíhali rozumět. Jemu trvalo, než mu došlo, co tím ten druhý myslel. A to mohlo být klidně jen děkuju.
Nebylo by ke škodě se naučit jejich jazyk, pomyslel si.
Až se dostanou do Polis, požádá Sluníčko, aby ho učila. Pokud tam skutečně zůstane a domů se vrátí, až splní slib, bude to potřebovat. Už jen proto, aby ho obchodníci neošidili.
Jeho mloraná zamlaskala. Nebyl si tím jistý, ale tipoval, že se ještě oblizovala poté, co si pochutnala na jeho vlasech. Dokud se neviděl v zrcadle, velkou vědu z toho nedělal. Stejně už svou mužnost ztratil, když Sluníčku dovolil ho ostříhat.
„Nemlaskej," zabrblal si pod nosem.
Nerozuměla mu. Jak by mohla? Bylo to hloupé zvíře. Ovšem to Quinnovi nezabránilo v tom ji na to upozornit ještě jednou, jen o pár dlouhých kroků později.
