Muž, který byl tlačen do vědy, toužil cestovat po světě a objevovat umění hudby. V Nirmu však nebylo místo pro šikovné prsty, jimž nevládla bystrá mysl, učenlivost a genialita.
Žena, jejíž schránka je považována za ošklivou, byla obdařena něčím, co...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když mu Oda řekl, že ho hodí do díry, netušil, že to myslí doslovně. Propaloval pohledem suchou hlínu, jež se po malých částečkách odlupovala a padala mu na již zaprášené holínky.
Ztratil pojem o čase. Ty dvě gorily, které mu tiskly paže tak silně, že v konečcích prstů ztratil cit, nebyly zrovna opatrné, když ho do díry házely. Zacházely s ním jako s pytlem starých brambor, připravených k vyhození.
Kabát, na jehož čistotě si dával záležet, ztratil svou krásně bílou barvu. Ale nebyl to písek, co se drželo ve flecích, dokonce ani hlína takhle nelepila. Měl podezření, že tahle díra nesloužila jen jako provizorní cela. Ten odporný puch, jenž vycházel z rohů, mu to jen potvrdil.
Už ani nesledoval slunce. Viselo nad ním jako soudce se všemi pravomocemi, chystající se nad ním vznést rozsudek a poslat ho na jistou smrt – buď uhořením venku, nebo uhnitím tady dole. Netušil, co z toho považoval za menší zlo.
Sem tam se nahoře mihl stín a zakryl ostré světlo, které mu z uhlově černých vlasů dělalo tmavě hnědé. Pokaždé, když se někdo zastavil a podíval se do několik čísel hluboké jámy s náhodně poskládanými organickými tyčemi, zaklonil hlavu a zakryl si oči dlaní.
Většinou ho chodil navštěvovat Oda – jediný člen posádky, jejž mohl považovat za svého přítele. Nikdy se však nezdržel na dlouho, pouze ho zkontroloval, zda nebojuje s úžehem, řekl mu, že dohady stále probíhají a že kapitán dělá, co může, aby ho dostal ven.
Dloubl prstem do téměř odchlípnutého kousku hlíny. K jeho potěšení se uvolnil a spadl na špičku dříve naleštěné boty. Se zájmem sledoval celou fázi pádu. Byl tím tak zaujatý, že si ani nevšiml Odeho, jehož stín ho na krátký moment skryl před slunečním žárem.
„Quinne,“ oslovil ho plavec a přidřepl k okraji díry.
Ani on se neodvážil odstranit ty kameny, jež držely kusy čehosi, co připomínalo členovitou vycházkovou hůl – vybavoval si, že tomu říkali bambus –, aby přítele dostal ven. Věděl, že v by boji proti primitivnějšímu národu obstál, ale riskovat, že ho zavřou k němu, mu za to nestálo.
Aby taky jo. Taky bych do toho nešel, problesklo mu hlavou, když zakláněl hlavu, aby na něj viděl.
„Poslouchám,“ odpověděl po chvilce mlčení.
„Vypadá to bledě,“ informoval ho. „Kapitán se fakt snaží, ale Mrak je neústupnej. Je to blbej mezek. Zkouší aspoň zmírnit tvůj trest.“
„Což je?“
Ještě se nedozvěděl, co přesně uhnití zaživa znamená – a nebyl si jistý, zda to chce vědět. Potřeboval však znát tu tloušťku prkna, na němž se pohyboval, a hloubku, před níž ho ten kus dřeva chránil.
„Slušně řečeno, utopil by ses ve sračkách.“
„Na tom nebylo nic slušnýho,“ zabrblal a zašklebil se, když jeden paprsek pronikl přes zábranu a polechtal ho na očích.
