Kapitola XXII.

60 8 6
                                    

Čekal na kohokoli, kdo by mu oznámil, že to byl jen hloupý vtip – nebo noční můra, ale protože se štípl už několikrát a k probuzení nedošlo, smířil se s tím, že nespí

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.

Čekal na kohokoli, kdo by mu oznámil, že to byl jen hloupý vtip – nebo noční můra, ale protože se štípl už několikrát a k probuzení nedošlo, smířil se s tím, že nespí. Nikdo se však neukázal. Stíny se mezitím protáhly do své plné velikosti a noc, jejíž černý samet pokryl ještě před chvílí blankytně modrá nebesa, vpustila na stráž srpek měsíce.

Zdálo se mu, že čas vůbec neutíkal. Loudal se za pomalou nití osudu, již honil jako kotě klubko – sice s dravostí, ale váhavým zájmem, jejž mohlo cokoli narušit. Možná se za ním cárala i chuť k pohybu a snažil se je dohnat jeho oslabený čich, ale to už bylo moc na tak malou představivost.

Doufal, že se ukáže alespoň Oda. Kapitán se nemusel zdržovat u někoho, kdo porušil pravidla a byl uvržen do žaláře, nebo jak téhle díře říkali. I tak měl svých povinností víc než dost – další k tomu by mu mohla zpřeházet rozvrh plánů. A Quinn si stačil všimnout, že se Noeovi nelíbilo, když zdržovali někde, kde zprvu ani neměli být.

Výborným příkladem byla jejich zastávka na citróny v přístavu. Zjevně jich nakoupili víc, než se plánovalo, proto dobrých několik dní nejedli nic jiného než citrónovou polévku. Jhesso dokázal udělat sotva poživatelnou sračku snad z čehokoli.

Co by teď dal za trochu toho hnusu, co se mu plazil po talíři! Možná půl duše a kus srdce k tomu, kdyby to obchodník, co by mu prodal něco k snědku, vyžadoval. Kupodivu ho však hlad opouštěl. Nahrazovala ho žízeň, hůř – touha po koupeli.

Naštěstí Oda jen přeháněl. Vyklopili na něj jeden vůz, lepkavá smradlavá hmota mu sahala sotva po kotníky. Držela se však na holínkách, které o čistotě a lesku mohly leda snít. A to si je doma leštil, aby matku potěšil. Ještě nikdy se v žádných botách neviděl – až v těchto.

Opřel se zády o stěnu z hlíny. Už nemohl sedět. Kdyby pošpinil bílý kabát výkaly, neodpustil by si to. Matce dalo hodně práce ho ušít a vyzdobit tak, aby odpovídal standardům posádky vzducholodě. Bílá byla její nápad. Prý aby splynul s mraky.

Co by mu teď řekla, kdyby ho viděla? Plavce, co plul oblaky, plaval ve výměšcích zvířat – a nejspíš i lidí – v díře, která byla od oblohy vzdálenější než pevnina. Určitě by ho pokárala a za uši ho vytáhla ven, aby se šel očistit.

Pohlédl na tmavě modré nebe. Zdejší hvězdy byly úplně jiné než ty, jež si pamatoval z pozorování z nirmské hvězdárny. Kdysi podle nich dokázal určit, kde je západ. Tady ho alespoň nemuselo trápit, že si z astronomie nic nepamatoval, když se zdejší zákony – jak oblohy, tak i obyvatelstva – od těch jejich lišily.

„Quinn,“ ozvalo se zašeptání.

Trhl sebou. Ten hlas poznával. Zaťal ruce v pěsti. Měl sto chutí tu lhářku praštit, až se její andělská tvář ukáže za provizorními mřížemi.

Caelum: Potomci mraků ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat