#Someday

34. část

Cítila jsem jeho dech na mém krku, po celém těle mi naskočila husí kůže. Projela mnou vlna horka a do tváří se mi vrátila červeň. Po dalších pár vteřinách jsem se odtáhla. "Děkuju" zašeptal, dal mi pusu na čelo a během dalších pár vteřin zmizel.

*V NEMOCNICI*

"Ahoj" sedla jsem si ke Kim na postel a usmála jsem se na ní. Dneska vypada už o hodně líp, do tváří se jí vrátila barva a úsměv. "Ahoj, ráda tě vidím" usmála se. "Tak jak ti dneska je? Už vypadáš o dost lépe" pohladila jsem jí po ruce a ona se znovu pousmála. "Já myslím, že to jde. Určitě už je mi o hodně líp. Jsem ráda, že jsem doma.." rozhlédla se po nemocničním pokoji. "Teda.. skoro" mírně se zasmála a já s ní. "Nebýt tebe a kluků tak tam pořád jsem.." zašeptala a úsměv jí zmizel z tváře. "Ale teď jsi tady a tam už se nikdy nevrátíš" povzbudivě jsem se na ní usmála a ona jen příkývla. "Prostě, děkuju" řekla tiše a já se na ní usmála.

Chvíli jsem si povídaly a pak nás vyrušili dva muži od policie. Musela jsem se přesunout na chodbu i když se mi vůbec nechtělo tam Kim nechávat samoutnou. Dokážu si představit na co se jí budou ptát a nemyslím, že to bude zrovna dvakrát příjemné.

Už tu sedím asi hodinu a pořád nevycházejí, začínám být nervózní ale snažím se to na sobě nedát poznat. Oči jsem nesundávala ze dveří, možná proto jsem se tak moc lekla Luka když si sedl vedle mě. "Proč nejsi vevnitř?" zeptal se. "Jsou tam nějaký detektivové.. Nedovolili mi tam zůstat." slabě jsem se pousmála a snažila se uklidnit. "Aha" zašeptal. "Jak dlouho už tam s Kim jsou a jak jí vůbec je?" podíval se na mě. "Něco okolo hodiny. Kim už je o hodně líp" usmála jsem se a Luke taky. V jeho očích jsem něco zahlédla. Nejsem schopná určit co to bylo ale ještě jsem to na něm neviděla. "Hrozně jsem se o ní bál" hlas se mu třásl jako by se mu chtělo brečet. "To já taky" šeptla jsem. "Myslíš, že by jsi mi s ní pak nechala 10 minut o samotě? Potřebuju s ní něco probrat." zašeptal. Jeho tváře se začali zbarvovat do červena. Došlo mi to ... Už mi to došlo.

"Luku" pousmála jsem se a koukla jsem se na něj. Hodil na mě nechápavý výraz tak jsem pokračovala. "Ty ses do Kim zabouchnul. Nezapírej poznala jsem to" usmála jsem se a šťouchla jsem ho ro ramene. "Umm" podíval se do země. "To je to tak poznat?" zašeptal nakonec. "Aaaa, jste moji nejlepší kamarádi. Já vás znám, takže to poznám" zasmála jsem se a objala ho. Po chvili se odtáhl a na tváři měl velký úsměv.

Pohled Dylana

Za celou noc jsem spal jen asi 2 hodiny. Vždycky mě vzbudí ta samá noční můra. Zdá se mi o bráchovi. Za jeho smrt můžu já. Nenechám to tak, musím něco udělat. Nedokážu dělat jako, že se nic nezměnilo protože se toho změnilo hodně. Vyskočil jsem z postele a šel jsem si dát sprchu abych se probral.

Vzal jsem si první oblečení co jsem našel a nezapoměl jsem si vzít zbraň. Vím co musím udělat a taky to udělám. Sedl jsem do auta a jel jsem za Loganem, je jen pár míst kde by mohl být a já ho najdu.

Dojel jsem k jeho domu za městem, kde jsme často domlouvali nějaké akce. Zaparkoval jsem dál od domu, skoro do lesa, který se táhne okolo celého Loganova pozemku. Auto jsem zamkl a se zbraní v ruce jsem došel k domu.

Před domem stálo jeho auto. Je tady, našel jsem ho.. Konečně to ukončím. Zabil mi bráchu a já zabiju jeho. Bez jediného zaváhání jsem prostřelil zámek a vešel dovnitř. Logan seděl na gauči a popíjel. Hned co si mě všiml se zasmál. "Ale aleee nás svatý Dylan. Copak potřebuješ?" smál se. "A co ta bouchačka? Maminka ti neříkala, že to není nic pro děti?" Pořád se smál a byl z něj cítit alkohol a cigarety. Zdálo se, že dům je čistý a je tu sám. "Drž hubu" vyprskl jsem na něj a zbraň mu namířil na hlavu. Nepřestával se smát a já byl naštvaný čím dál tím víc. "Proč jsi tak naštvaný Dyle?" odmlčel se já ale neodpověděl. "Je to kvůli té tvé kamarádce Kim, kvůli bráškovi nebo protože ti brzo ošukám holku?" jeho opilecký smích se mi ozýval v uších.

"Ty.. Už neuděláš nic" Můj hlas byl chraplavý a tichý. "Nikdy jsi neměl udělat nic mé rodině a lidem na kterých mi záleží." pořád jsem mluvil tiše. On se jen zasmál. "Moc dobře si věděl do čeho jdeš a moc dobře víš, že já nehraju fér" zvedl se ze sedačky a stoupl si předemě. "Stejně mě nezastřelíš" usmál se a udělal krok ke mě. "Myslím, že mě dost podceňuješ." Zasmál jsem se tentokrát já a znovu na něj namířil zbraň.

"Tvůj bratr byl stejně jen malej chcípák. Stejně jako jsi ty." zasmál se. Neměl jsem sílu mu nic odpovídat, jen jsem na něj mířil a mlčel. "Ale ta tvá sladká Sam, ta by stála za hřích. Neboj se ona bude brzo křičet moje jméno" znovu se zasmál. V tu chvíli jsem měl černo před očima a pak už se ozvala jen hlasitá rána...