#Someday

11. část - My fault .

Omlouvám se, že tak dlouho nebyla část ale vůbec sem nestíhala teď pár dní:)

Vcházíme na oddělení kde má ležet Josh. ''Co? Co mu je?'' vyhrkl ze sebe Dylan když viděl rodiče. Já jsem jenom cítila jak se mi po tváři kutálí jedna slza za druhou. Chvíli jsme tam čekali ani nevím jak dlouho,. 10, 15 minut? možná 20. nevím .. V tom vyšel doktor a přicházel k nám. ''Vy jste O'Brienovi?'' promluvil na jejich rodiče. ''Ano to jsme my.'' třásl se hlas jejich matce. ''Váš syn,...

''Váš syn je v kómatu, měl krvácení do mozky. To se nám sice podařilo zastavit ale teď vám nedokážu říct, kdy se probudí. Teda jestli vůbec. Je mi to líto.'' řekl doktor a mě se podlomila kolena. Sjela jsem zády po stěně o kterou jsem se celou dobu opírala. Viděla jsem zamlženě. Jediné co jsem rozeznala byla Dylanova ruka která praštila do zdi kousek vedle mě. Pak jeho mámu která začala hrozně vzlykat a otce který držel hlavu v dlaních a nepromluvil ani slovo.

Asi po hodině co jsem tam jen tak seděla jsem si vzala bundu a odešla. Beze slova, bez rozloučení. Přišlo mi to tak lepší. Dylan potřeboval být s rodinou a ne se mnou. Cestou ke Kim jsem napsala mámě:
'Promiň, dneska budu spát u Kim. Zítra ti všechno vysvětlím. Mám tě ráda. Sam xx.''

Přišla jsem ke Kim a zazvonila. Otevřela mi její mamka. ''Dobrý den, jdu za Kim je doma?'' pousmála jsem se. ''Jasně Sam, je nahoře. Stalo se něco? Klidně jdi.'' usmála se a vzala mě za ramena. ''Ne nic, děkuju.'' snažila jsem se pousmát ale už mi tekla další slza. Vešla jsem do patra a zaklepala.

''To jsem j-já Sam'' řekla jsem. Najednou se otevřeli dveře. ''Ahooooj'' přiletěla Kim s úsměvem od ucha k uchu. V tu chvíli jsem se rozbrečela ještě víc. ''Shhh, Saam. Co se děje?'' hned mě objala a vzala mě do pokoje. Sedla jsem si na postel a utírala si slzy. ''No,.. J-josh'' znovu jsem se rozbrečela. ''Co s ním?'' zarazila se Kim. ''Je v nemocnici.'' zavzlykala jsem. ''Je v kómatu, doktoři nevědí jestli se vůbec někdy probere. Měl autonehodu.'' vysypala jsem ze sebe. ''Bože'' dala si Kim ruce do dlaní. ''Já jsem kráva'' začala jí stékat slza. ''C-co?'' koukla jsem se na ní. ''Je to moje vina. Ráno se tu stavoval.'' utřela si slzy. ''Chtěl poradit kvůli dárku k tvým narozkám které máš už za 14 dnů a já jsem mu poradila ať dojede pro lístek na Justina a on tam hned jel. To jsem neměla dělat'' začala brečet ještě víc. ''Sakra.'' brečela jsem a objala jsem jí. ''Není to tvoje chyba ale spíš moje.''

Zvedla jsem se a odešla z pokoje. ''Kam jdeš?'' ptala se Kim. ''D-domů'' zalhala jsem. Ona mě ještě naposledy objala a šla se mnou dolů až ke dveřím. ''Drž se'' objala mě znovu. Já jsem jenom přikývla a vzala jsem si boty.

Procházím se po městě už asi dvě hodiny. Ani nevím kde to přesně jsem ale to je jedno. Prostě jenom potřebuju být chvíli sama. Mám hroznej pocit, že za to můžu já. Taky můžu ne? Vždyť jel kvůli mě. Začala jsem znovu plakat. Josh je pro mě jako nejlepší kamarád, jako brácha a já si nedokážu představit, že bych ho ztratila a ještě, že za to můžu sama. Z přemýšlení mě probralo zvonění mobilu. Byl to Dylan. Po chívli váhání jsem to zvedla.
''hmm?'' to bylo to jediné co jsem ze sebe dostala. 
''Kde jsi?'' promluvil. ''Hledám tě už minimálně hodinu, doma nejsi ani u Kim nejsi tak kde?'' ptal se.
''J-jen, venku.'' vykoktala jsem ze sebe. Musím mu to říct. MUSÍM.
''A kde?'' ptal se pořád. 
''Já ani nevím, ale je tu nějaký klub, jmenuje se 'H' '' koukala jsem na svítící napís naproti.
''Dobře, vím kde to je. Počkej tam hned jsem tam.'' típnul to. 

Sedla jsem si na schod a čekala Dylan tam byl do 20ti minut. ''Tady jsi'' doběhl ke mě a objal mě. ''Uhhm'' zahučela jsem. ''Musím ti něco říct. Vím, že mě budeš nenávidět. Taky se nenávidím. Jen mě vyslechni prosím.'' podívala jsem se mu do očí a po tváři mi tekla slza. ''Alee notaak, shh. Povídej.'' snažil se pousmát ale i tak jsem v jeho tváři poznala, že se bojí. Viděla jsem tu bolest, strach, lítos, byl jiný.Kvůli mě.

''Můžu za to já. Je to moje chyba.'' podívla jsme se do země. ''to není prav-..'' zastavila jsem ho. ''Poslouchej.Víš kam jel?'' podívala jsem se mu do očí. ''No tak víš?'' mírně jsem zakřičela a slzy tekly v plném proudu.  ''Nevím, to nikdo neví zlato. Notak nech toho.'' otíral mi slzy. ''Já-já to vím.'' vzlykala jsem. ''Jel pro MŮJ dárek k narozeninám. Chápeš to ? Jel kvůli mě!!'' křičela jsem a brečela jak nikdy. Cítila jsem se rozbitá, poražená, neúplná, zničená. Neumím ten pocit dopřed popsat jen vím, že jsem byla na úplném dně. Dylan se na mě jenom díval a díval. To mě ještě víc trápilo, nevěděla jsem co si myslet. Bude mě určitě nenávidět,stejně jako se nenávidím já.

Stál tam a nic neříkal, jen se na mě díval. ''Tak aspoň něco řekni.'' koukla jsem se do země. ''P-promiň. Musím být chvíli sám.'' řekla a odešel. Za chvíli jsem jenom viděla jak nasedá do auta a odjíždí .... 

O 3 měsíce později

Poslední dobou jsem skoro nevyházela z pokoje. Celé prázdniny jsme jenom ležela v posteli, četla si nebo brečela. Dylan se mi neozval od té noci. A Josh? Není chvíle kdy bych při myšlence na něj nebrečela. Před pár dny ho odpojili. Je to nepopsatelný pocit, jsem za to zodpovědná. Během jedné noci jsem přišla o všechno. O nejlepšího kamaráda který pro mě byl jako rodina, o kluka kterého jsem milovala a pořád miluju a vlastně i o Kim. Od té doby nemám náladu nikam chodit a ona už to asi vzdala a už se mě ani nesnaží někam vytáhnout. Jenom mi občas napíše něco ve smysli, jestli jsem v pohodě nebo něco nepotřebuju. 

Dneska je první den škola. První den z posledního roku na téhle škole. Vůbec se mi tam nechce, vidět všechny ty lidi a koukat na jejich výrazy když budu procházet. Vím, že všichni ví co se stalo a o to horší to bude. Rozehnala jsem myšlenky a šla do sprchy. Když jsem vylezla, rychle jsem si vyfoukala vlasy  a sepla jsem je do drdolu, na obličej jsem dala jenom trochu pudru a nic víc. Nemám náladu na nic. Ze skríně jsem vytáhla černé legíny, šedé triko a tmavě fialový svetr a přes rameno jsem hodila tašku. Seběhla jsem dolů, do ruky jsem si vzala jablko ze stolu a šla se obout.

Místo toho abych šla na autobus jsem se rozhodla jít pěšky, stejně jsem měla dost času protože máme od devíti. Do uší jsem si dala sluchátka a snažila jsem zapomenou na celý svět okolo, na všechno co se stalo a na všechno co mě čeká...