#Someday

44. část

"Nestalo se ji nic kromě toho co jsi viděla. Modřina. Zachránil jsem jí život, který jí málem kvůli mě vzali. Hned po tom jsem se sbalil a odešel jsem. Vždycky jsem měl někoho aby vám byl na blízku. Někoho kdo vás hlídal. Ale já osobně už jsem s vámi nikdy nebyl."

Neměla jsem sílu na to něco říkat. Jen jsem tam tak stála a koukala jsem na něj. Ani tisíc slov by nedokázalo popsat to jak jsem se cítila. Jediné co mě uklidňovalo, byla Dylanova ruka na té mé. uklidňoval mě a já jsem za to byla ráda, snažila jsem se potlačit všechen vztek, všechno zmatení a děla jako, že s nic nestalo.

Chtěla jsem jen začít křičet a utéct pryč. Utíkat a utíkat někam hodně daleko. Někam, kde mě nikdo nezná a já se tam budu cítil zase jako já.

Po chvíli jsem se vzpamatovala a zvedla jsem se z gauče. Vyšla jsem ven na terasu, kterou jsem zahlédla už při vstupu do domu. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a snažila jsem se zpracovat co se právě stalo. Najednou jsem cítila něčí ruce na mém břiše. Nemusela jsem se otáčet a věděla jsem moc dobře, kdo to je. "To jsem nevěděl." šeptal. Opřel se bradou o moje rameno a já jsem cítila jeho horký dech na mém krku. "Už chci být pryč. Vypadnout odsud. Být jen s tebou a už nemyslet na nic jiného." zašeptala jsem. "Už je to zařízené. Za chvíli nás odvezou na letiště a už bude všechno v pohodě." otočil si mě k sobě a políbil mě na čelo. "Musím se rozloučit s mámou. Bude to těžké ale já musím, po tom všem co vím tak prostě musím." Dylan se pousmál a stiskl mi ruku. "Počkej tady. Hned jsem zpátky." políbil mě a zmizel v domě.

Stála jsem venku a vychutnávala jsem si vítr, který mi rozcuchával vlasy. Přemýšlela jsem nad tím jak moc se můj život změnil a jak moc se ještě změní. Nikdy bych ani nepomyslela na to, že nechám školu, přestanu pracovat a ještě mě nakonec unesou a já budu muset odcestovat neznámo kam.

Přišlo mi to jako minuta co tam stojím a koukám se do neznáma ale už to bylo víc než 20 minut. Najednou jsem uslyšela Dylanův hlas. "Jedeme." pousmál se a vzal mě za ruku. Došli jsem přes dům až na druhý konec a vyšli jsem stejných vchodem jako jsem přišli. Došli jsem k autu společně s jedním mužem, který nás neustále sledoval. "Musím jet s vámi. Odvezu vás, počkám na vás v autě a pak vás odvezu rovnou na letiště." slabě jsem přikývla, už jsem nechtěla nic řešit. Jediné co mě v tu chvíli trápilo, byla máma. Nechci vidět jak moc ji zlomí, že odjedu někam kde o mě nebude mít žádné zprávy. Ani pro mě to není jednoduché je tu nechat ale jinak to nejde. Musím to udělat a nesmím odjet bez rozloučení.

Nasedla jsem do auta a pomalu jsme viděli osamělou cestou zpátky na silnici. Dojeli jsme před náš dům a já jsem začala být nervózní, vystrašená a nevím jak se mám chovat.

Prošla jsem mě tak moc známou chodbou a stála jsem u nás v obýváku. Třásla jsem se a nemohla jsem popadnout dech. V tu chvíli jsem začala mít pochybnosti. Dělám správně? Můžu jen tak odjet a nechat tady mamku i s Kate samotné? Věděla jsem, že už to nezměním. Odjezdu se nevyhnu ani kdybych moc chtěla. Nemůžu tady už zůstat i přesto jako moc to tady mám ráda.

Rozhlížela jsme se kolem sebe a najednou se přede mnou objevila Kate. Přiběhla ke mě a objala mě. Poslední dobou jsme se skoro neviděly a já jí tu znova nechám. "Chybělas mi." zašeptala. V tu chvíli jsem musela použít všechny zbytky sil abych na místě nezačala brečet. Nechtěla jsem aby Kate něco věděla, před tím než to řeknu mamce. "Kde je mamka princezno?" pohladila jsem ji po vlasech a ona se na mě usmála. Než mi ale stačila odpovědět tak se tam objevila i mamka. "Tady jsem" usmála se a v ruce držela vařečku.

"Máš chvilku? Potřebuju s tebou mluvit, je to vážně moc důležité." mluvila jsem tišše, jako by se všechno okolo mělo zbořit, kdybych promluvila hlasitěji. "Jasně, pojďte do kuchyně." už se tolik neusmívala jen si nás prohlížela. Došli jsem do kuchyně a posadili jsme se. "Tak povídej. Nejsi těhotná, že ne?" podívala se na mě vážně. V duchu jsem si pomyslela 'kéžby, tohle je mnohem horší' . Kývnutím hlavy jsem jí naznačila, že ne. "Tak mluv, začínáš mě děsit." byla vážná a nepřestávala si nás oba prohlížet. "Je to na hrozně dlouho... Prostě... Jdou po nás špatní lidé.. a .. unesli mě.." mamka mě přerušila hlasitým "Cože?" vyskočila ze židle a zamračeně na mě koukala. "Mami, prosím sedni si a poslouchej dál." řekla jsem tiše a ukázala jsem na židli. Poslechla a znovu si sedla na svoje místo. " on.. Unesli mě ale vyřešilo se to a já jsem v pohodě.. o to vlastně ani tak nejde.. spíš jde o to.. co to způsobilo.. Prostě .. musím odjet . Sama ani nevím kam ale odjedu. Táta mi zařídil doklady a letadlo. Jedeme za chvíli." silně jsme polkla a čekala jsem na máminu reakci.

Nic neříkala, jen seděla a koukala na mě. Najednou jsem si všimla, že jí po tváři teče slza. Zvedla jsme se ze židle a obajala jsem ji. Silně si mě k sobě přitiskla. "Nepustím tě." zašeptala. Odtáhla jsem se od ní a koukala jsem jí do očí. "Já musím. Není to bezpečně kdybych tady zůstala.. pro nikoho. Neříkám, že je to napořád. Slibuju, že se ještě někdy uvidíme."

--------------------

Já vím, že jsem hrozná. Takovou dobu jsem nenapsala část. :X Poslední dobou jsem to ale nějak nezvládala, buď jsem neměla čas nebo jsem byla tak moc unavená, že jsem nebyla schopná si sednou k počítači a něco napsat:X Takže se vám omlouvám..

Jinak bych vám chtěla oznámit, že chystám cca ještě dva až tři závěřečné části a bude konec.

Someday je moje srdcovka. Je to první příběh, který jsem tady začala psát a jsem vám všem moc vděčná za to, že mě podporujete!!!! ♥