#Someday

31. část - "No more lies!"

"Sam" promluvil najednou. "Ano?" otočila jsem se na něj. "Všechno mě to mrzí.. Můžeme si o tom někdy promluvit? Dáš mi šanci abych ti to vysvětlil." díval se mi do očí a já se snažila z hluboka dýchat. "Já myslím, že jo. Jen si nejsem jistá tím, že to všechno může být jako dřív. Určitě né hned."

Pohled Dylana

"Dobře. Já tě chápu a nebudu tě nutit mi odpouštět pokud sama nebudeš chtít. Jen ti to všechno musím vysvětlit. Musím vědět, že mě nebudeš nenávidět." silně jsem polknul a podíval se do země. "Tak to není. Není to tak, že bych tě nenáviděla. Nedokážu tě nenávidět. Jen si mě hrozně moc zklamal. Hlavně tím jak moc si mi lhal. Víš co se mohlo stát? Tohle Kim taky nemusela přežít, uvědomuješ si to?" trochu zvýšila hlas ale pak se rozlhédla a došlo jí kde je a hlas znovu zklidnila. "To bych nikdy nedopustil. Všechno ti řeknu a věř mi tohle jsem nechtěl. Jediné o co jsem se snažil bylo ochránit tebe." šeptal sem. "A uvědomil sis, že tímhle si mi ublížil nejvíc?" vzdychla. "Na nějakou dobu jsem ztratila nejlepší kamarádku - sestru - a kluka, kterého miluju.. Chápeš to? Tímhle jsi mi ublížil tak, že už to snad ani víc nejde." po tváři jí tekla slza, kterou rychle utřela hřbetem ruky a slabě se pousmála. Už jsem neměl sílu abych jí odpovídal. Byl jsem srab, vždycky jsem byl srab... Zbabělec, který na venek vypadá jako tvrďák. 

Stoupali jsme po schodech, které vedou zpátky za ostatníma. Všude okolo se na bílích zdech objevovaly plakáty. Na různé léky, terapie nebo jenom reklamy na zdejší lékárnu. Ani jeden jsem si nepřečetl, jen sem je přejel pohledem a dál šlapal po schodech. Ani jeden z nás nepromluvil. Jen jsme tiše šli vedle sebe jako dva cizí lidé. 

*večer*

Pohled Sam

Pořád tu všichni sedíme, jediný kdo odešel byl Shawn. Asi před hodinou se prostě zvedl a odešel. Neřekl nic, prostě jen beze slova odešel. Světlou chodbou k nám přichází sestra a mile se na nás usměje. "Dobrý den. Jen jsem vám přišla říct, že takhle tady zůstat nemůžete. Můžeme tak pro jednoho z vás zařídit pokoj hned vedle slečny Harris ale všechny vás tady nechat nemůžu. Návštěvní hodiny už skončili a stejně vás k ní pustí nejdřív zítra." mile se usmála a já se zvedla. Martha se zvedla a pousmála se na sestřičku. "Já tu zůstanu" řekla tiše a podívala se na mě. "Kdyby se cokoliv stalo, budeš první komu zavolám. Teď si bež domů pořádně odpočinout a pozdravuj mamku." pohladila mě po vlasech a usmála se na mě. "Dobře, stavím se zase zítra." stiskla jsem jí ruku na náznak podpory a začala jsem si sbírat všechny věci. "Odvezu tě domů.. Jestli chceš" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a za mnou stál Dylan. Neodpověděla jsem, jen jsem přikývla.

Sešla jsem společně s Dylanem a Lukem dolů na parkoviště. Nebyla to moc příjemná atmosféra ale to se dá pochopit, když jsem tu zrovna my tři. "Tak ahoj" objala jsem Luka. "Děkuju ti, za všechno" šeptla jsem mu do ucha a on mě pohladil po zádech. "Drž se" zašeptal mi zpátky a dal mi pusu na čelo. Odtáhla jsem se, usmála se na něj a nasedla do Dylanova auta. Zavřela jsem za sebou černé dveře a rozvalila se na pohodlné, kožené sedačce. Po chvíli bylo slyšet otevírání druhých dveří a za chvíli jsem cítila, že se auto rozjelo. Celou cestu jsem se dívala z okna a sledovala život v ulicích. Jak lidé ať už šťastní, smutní, staří nebo mladí, chodí okolo a žijí svůj život. Každý z nich má svůj příběh.

Auto zastavilo před naším domem ale já jsem nevystoupila. Otočila jsem se na sedačce a koukla jsem se na Dylana. "Jdeš na chvíli dál? Potřebuju vědět všechno, jinak ani v klidu neusnu." Dylan bez náznaku emocí přikývl a oba jsme vystoupili z auta.

"Ahoj mami" usmála jsem se na ní, když jsem jí našla sedět v kuchyni a popíjet víno. "Ahoj zlatíčko" hned se zvedla a objala mě. "Tak jak jí je?" zeptala se. "Dostane se z toho." pousmála jsem se. "Tak to jsem moc ráda, hrozně jsem se bála. Dáš si něco k večeři?" podívala se na linku a lednici. "Ne děkuju. V chodbě na mě čeká Dylan. Potřebuju si s ním ještě promluvit. Budeme nahoře, dobře?" pousmála jsem se a mamka jen přikývla. "A kde je Kate?" zeptala jsem se, když už jsem byla na odchodu. "Už dávno spí" usmála se a já taky. Došla jsem zpátky k Dylanovi a hlavou kývla ke schodům. Pochopil a vyšel schody, zastavil se před pokojem a já jsem otevřela dveře. Vešli jsme a já se posadila na postel. Dylan si pochvíli sedl vedle mě. "Čekám na odpovědi. Řekneš mi všechno, žádné lži. Další lži bych už nezvládla." šeptla jsem a třela si o sebe ruce. 

Pohled Logana

"Ty si jako myslíš, že si sem jen tak příjdeš, namíříš na mě zbraň a já udělám všechno co chci?" zasmál jsem se. "Jo, přesně takhle to bude." promluvil chraplavým hlasem, bez jediné známky pochybností. "A co by si chtěl hm? Máš všechno, nemůžu ti dát nic víc" odseknul jsme a znovu se zasmál. "To je pravda. Jediné co po tobě chci je aby jsi nechal mojí dcera na pokoji. Jednou se na ní podíváš a jsi mrtvej. Moc dobře víš, že to myslím vážně. Víš, kolik tvých a vlastně i vlastních chlapů jsem už zabil, že ano?" uchechtl se. Všichni to moc dobře vědí, že zabíjí všechny, kteří jsou mu přítěží. "Kdo by to nevěděl. Za tohle si ale můžeš sám, ty jsi jí opustil já ne. Ty jsi nechal svojí rodinu, zranitelnou a samotnou zatímco si žiješ ten svůj přepychovej život" zasmál jsem se a on vystřelil.