#Someday

18. část - Please..

Abych řekla pravdu, sama si nejsem jistá tím, co jsem právě udělala ale prostě jsem to udělat chtěla. Dylan mi jenom ubližuje a Luke je ten kdo tu pro mě byl nebo snad ne? Jo, miluju Dylana ale na to musím zapomenout, ať si spí s nějakým děvkama a mě nechá. Luke? Dylan? Luke?... Měla bych se rozhodnout..

Celou cestu domů jsem neřekla jediné slovo. Cítila jsem jak na mě Luke každou chvíli kouká ale snažila jsem se to ignorovat. Dojeli jsme před můj dům a já jsem vystoupila a Luke hned za mnou. Obešel auto a stoupl si předemě. Nevěděla jsem co mám dělat, nevěděla jsem co vlastně CHCI, nevím vůbec nic. Byla jsem zmatená ze svých vlastních pocitů a nevěděla jsem co bude následovat. Byla jsem zlomená, zrazená..

Cítila jsem Lukovu ruku na mé bradě a zvedl mi hlavu abych se mu podívala do očí. ''Já vím, že se mnou nemůžeš být, aspoň ne teď. Chápu to ale i tak jsem rád za dnešek, že jsem to řekl. Pamatuj si ale, že jako kamarádku tě ztratit nehodlám a jen tak se mě nezbavíš.'' viděla jsem jak se snažil usmát ale moc mu to nešlo. ''Luku, já vím, že ti ubližuju. Sama nevím co teď chci. Mám tě moc ráda, ale stejně miluju Dylana i přes to všechno..'' cítila jsem jak mi tekla slza po tváři. Luke mi jí setřel dlaní a pohladil mě po vlasech. ''Jsem tu vždycky pro tebe, to si pamatuj.'' dal mi pusu na tvář a já jsem se pousmála. ''Děkuju ti a promiň.'' objala jsem ho a vyšla jsem směrem k domu. ''Měj se, Sam'' křiknul na mě. ''Dobrou noc'' otočila jsem se a usmála jsem se na něj.

Došla jsem do pokoje i s kýblem zmrzliny a lehla jsem si do postele. Vedle mě romanticky ležel notebook a koukala jsem na film. Vím, že bych zítra měla jít do školy ale asi se na to vykašlu. Nechci aby mě takhle viděli, nejdřív se musím uklidnit. Dokoukala jsem film a sežrala jsem všechnu zmzlinu, jsi fakt prase Sam. Zvedla jsem se z postele a došla jsem do kuchyně. Uklidila jsem tam a slyšela jsem zvonek.

Kdo může zvonit v půl 2 ráno? Pomyslela jsem si a hned mě napadl Dylan. Opatrně jsem přešla ke dveřím ale neotevřela jsem. ''Kdo je tam?'' řekl jsem u dveří. Nikdo se neozval. Pomula jsem pootevřela dveře a jenom jsem tam nakoukla. Nikde nikdo. To si ze mě snad někdo dělá srandu? Fakt se směju no.. Vzteky jsem trochu těma dveřma bouchla. Najednou z nich vypadl dopis. Vzala jsem ho ze země a bylo na něm velkám písmem napsáno ''Samantha''. Vzdychla jsem si a i s dopisem v ruce jsem šla do pokoje. Sedla jsem si na postel a rozsvítila jsem si lampičku a pomalu jsem otevřela dopis.
''Sam vím, že se na mě zlobíš a chápu to ale prosím jen mě vyslechni. Znám tě, takže vám, že kdybych přišel zabouchneš mi dveře před nosem proto jsem napsal tohle. Jestli to čteš tak si ho hned neroztrhala a za to ti děkuju. Byl bych rád kdyby jsi přišla zítra do parku, na naší lavičku. Vždyť víš kam. Budu tam od 2 čekat klidně až do noci. Sam, miluju tě nezvdám se tě kvůli tomu, že jsem idiot. Opil jsem se a pak jsem nepřemýšlel. Byl jsem naštvanej, naštvanej na sebe a posral jsem to ještě víc. Prosím dej mi šanci ti to aspoň vysvětlit. - D.''

Slzy mi tekly po tváři a nešly zastavit. Lehla jsem si na záda a koukala jsem do stropu. Přemýšlela jsem nad tím, jestli tam jít nebo ne. Jestli si to zaslouží. NE, nezaslouží. Já ho ale miluju, tak moc.. Konečně mohlo být všechno zase fajn a on to pokazí? Proč? Asi se tam zítra dojdu podívat.