#Someday

15. část - I miss you II.

Vím, že minulá část byla dost krátká a tahle taky nebude moc dlouhá ale vůbec nestíhám a tak ale chtěla jsem přidat aspoň něco:) Nevím jak to teď budu mít a jak často budu přidávat, protože story mám dvě a do toho škola znáte to ale i tak jsme moc ráda, že to aspoň někdo čte:)

Luke zastavil na kraji a podíval se na mě. ''Tady'' ukázala jsem mu mobil...

Luke si přečetl všechno a podíval se na mě. ''Tak teď už to chápu. Vím, že jsem ti to teď asi pokazil a omlouvám se.'' podíval se do země. V té chvíli jsem si něco uvědomila. ''Ne, neomlouvej se. Spíš bych ti měla děkovat. Jo zakončení dneška se uplně nepovedlo ale díky tobě sem konečně zase začala žít, jsem ráda, že jsi můj kamarád. Dylan se o mě do teď nezajímal, bylo mu jedno, že jsem celé dny zavřená doma a buď koukám do zdi nebo jen brečím a víš co? Ty mě znáš pár dní a jedno ti to není a toho si vážím,.'' usmála jsem se na něj a mobil jsem si strčila do kapsy. ''Dobře, já jsem moc rád, že jsem tě poznal a nerad bych přišel o takovou kamarádku'' usmál se a znovu se rozjel.

''Vstávej Sam. Už tam budem!'' slyšela jsem jak na mě Luke mluví a otevřela jsem oči. Ani nevím jak a ky jsem usnula a radši ani nechci vidět v jaké poloze jsem tu spala. ''Promiň už jsem vzhůru'' podívala jsem se z okna a už jsme přijížděli k mému domu. ''Nemusíš se omlouvat taky se těším až si lehnu'' zasmál se. ''No to já určitě víc'' zasmála jsem se taky. Vystoupili jsme z auta a šli ke vchodu. ''Děkuju za dnešek a promiň za ten konec.'' usmála jsem se a objala jsem ho. ''Neomlouvej se ty za to nemůžeš. Drž se.'' usmál se na mě a odešel. 

Vešla jsem do domu a boty hodila do rohu. Vyběhla jsem schody nahoru a dala jsem si napouštet vanu. Ještě jsem doběhla dolů a dala jsem všechno nádobí do myčky a tu jsem zapla. Došla jsem zpátky do pokoje a otevřela jsem dveře. Myslela jsem, že v tu chvíli spadnu na zem a už mě nikdo nezvedne, že jsem mrtvá nebo se mi to všechno jenom zdá. Dylan seděl u mě na posteli a koukal přímo na mě. ''C-co tu děláš?'' snažila jsem se být klidná ale už pár metrů od něj jsem cítila jeho vůni, viděla jeho obličej, jeho krásné oči. Tak hrozně mi chyběl. ''Přišel jsem za svojí holkou, to nemůžu?'' řekl tónem jako by se vůbec nic nestalo, jako by mě tu nenechal jen tak samotnou bez toho aby mi řekl jediné slovo o tom, že odchází nebo jestli se vrátí. ''Od kdy jsem znovu tvojě holka?'' vyštěkla jsem trochu a cítila jsem na tváři slzy. ''Nikdy jsi jí nepřestala být.'' řekl a zvedl se z postele, byl na cestě ke mě. ''Tohle mi nedělej prosím. Jen tak se tu zase objevíš po takové době a myslíš, že ti hned skočím kolem krku? Ty nevím jak jsem se sakra cítila. Ty nevíš vůbec nic! Byla jsem ti uplně jedno. Bylo ti uplně jedno, že jsi mě tu nechal uplně na dně a neřekl si mi jediné slovo o tom, že odcházím nebo lépe o tom jestli se vůbec vrátíš. A teď si jen tak přijde aaa lásko jsem doma, nebo co ?'' už jsem začínala křičet. 

''Promiň nevěděl jsem co v té chvíli dělat, prostě mi přišlo nejlepší prostě zmizet.'' už byl skoro u mě, chytl mě za ruku a přibližoval se ještě víc. Pod jeho dotykem jsem se třásla. Jedna část mě, by ho nejradši teď objala, zase cítila jeho rty ale ta druhá by ho nejradši nakopala do zadku. ''Jasně a co si jako myslíš, že tím teď zlepšíš? Myslíš, že pro mě to nebylo těžké? Jo představ si, že bylo a hodně! Nejenom, že jsem přišla o nejlepšího kamaráda ale taky jsem přišla o kluka kterého jsem milovala'' odtáhla jsem se od něj a podívala jsem se do země. ''Milovala? Ty už mě nemiluješ?'' zastavil se, cítila jsem jak na mě kouká. ''Jo miluju,.. já nevím sakra. Jenom vím, že tohle ti nebudu jen tak opouštět, Byla jsem tu sama a tak strašně si mi chyběl, nevěděla jsem co budu dělat a byla jsem na dně a když začnu konečně aspoň trochu žít, najdu si kamaráda tak ty se tu najednou objevíš jako by se nic nestalo?'' brečela jsem čím dál tím víc. Nakonec jsem to nevydržela a sjela jsem po zdi až na zem a nohy jsem si přitáhla k tělu. 

''Tohle jsem nechtěl. Věř mi. Já tě miluju ale tohle mě srazilo na kolena. Nevěděl jsem co mám dělat, co mám říkat. Hrozně sem se bál, že odejdeš i ty a tím mi ještě víc ublížíš.'' cítala jsem jak si sedl vedle mě. Začal mě hladit po vlasech. ''Prosím Sam, neplakej už. Já už jsem tu. Omlouvám se ti za všechno.'' V tu chvíli mi došlo jak moc ho potřebuju, jak moc ho chci, jak moc ho potřebuju ve svém životě. Tak moc mi ublížil ale já nedokážu být bez něj. ''Já- já nevím. Jen dej mi prosím čas.'' podívala jsme se na něj a zvedla jsem se. Vešla jsem do koupelny a vypla vodu, vana už skoro přetekla. Najednou jsem cítila ruce okolo mého pásu. ''Omouvám se'' zašeptal mi do ucha. Pod jeho dotyky jsem se celá třásla a nevěděla jsem co mám dělat. Nakonec jsem se otočila. ''Bude lepší když těď už půjdeš já ti pak zavolám.'' snažila jsem se pousmát. ''Dobře.'' vzdychnul si a otočil se směrem pryč. 

Došli jsme až ke dveřím. ''Jak ses sem vůbec dostal?'' zeptala jsem se najednou. ''Oknem, už jednou jsem musel oknem ven jestli si to pamatuješ a tak jsem to vyzkoušel i obráceně.'' pousmál se a vyšel ze dveří. Byl už v polovině cesty a já jsem se najednou rozběhla. Co to sakra děláš? srdce mi bušilo jako o závod. Dylan se na mě podíval a já jsem ho políbila. Byl to tak úžasný pocit být zase u něj, cítit jeho rty, vědět, že je tu. ''uuum, uvidíme se.'' otočila jsem se a odcházela jsem. ''Miluju tě Samantho Greenová'' ozvalo se za mnou. Musela jsem se pousmát.

Vrátila jsem se domů a konečně jsem šla do té vany. Svlěkla jsem se a oblečení hodila do koše na prádlo. Vlezla jsem si do vany a relaxovala,...