#Someday

42. část

"Pusť ji." zavrčel jsem. "Mě už máš. Se mnou si dělejte co chcete. Třeba mě zabijte je mi to jedno. Ale ji pusťte. Nemá s tím nic společného." zavrčel jsem. "Ale má. Víc než si myslíš."

Pohled Sam

Otevřela jsem oči a hned mě ochromilo silné světlo a bolest celého těla. Začala jsem silně mrkat a rozhlížela jsem se okolo sebe. Snažila jsem si sednout ale nešlo to, nedokázala jsem se ani pohnout. Bolest hlavy pomalu ustávala a já jsem se znovu pokusila posadit. Po delším snažení se mi to konečně podařilo.

Opřela jsem se o studenou zeď a začala jsem se rozhlížet okolo sebe. Nevěděla jsem, kde jsem. Snažila jsem si vzpomenout co posledního si vybavím. Všechno mi naskočilo, hned po tom co jsem kousek od sebe viděla na zemi ležet Dylana. Vypadal vyčerpaně a byl celý od krve. Jeho modřiny by nezamaskovalo nic. Přes všechnu bolest jsem se doplazila až k němu. Odhrnula jsem mu vlasy z čela a pohladila jsem ho po tváři. Silně zamrkal a otevřel na mě oči.

"Jsi vzhůru" zachraptěl a hned se zvedl a drtil mě ve svém náručí. "Co se stalo?" zeptala jsem se zmateně. "Co tu děláš?" slzy mě štípaly v očích ale já jsem se je snažila zastavit. "Přišel jsem pro tebe ale nějak mi to nakonec nevyšlo. Ale nemusíš se bát. Já mám plán. Dostaneš se domů, to ti slibuju" zašeptal a dal mi pusu na čelo. "Chtěl si říct, že se dostaneme domů, že ano?" podívala jsem se mu do očí a on si slabě povzdychl. "Snad. Hlavní jsi tady ale ty. Já nejsem důležitý" jeho hlas byl hluboký a chraplavý. "Jestli si myslíš, že někam půjdu bez tebe tak se pleteš! Nenechám tě tady! My se odtud dostaneme. SPOLEČNĚ!" Zdůraznila jsem poslední slovo a on se slabě pousmál a dal mi valsy za ucho. "Miluju tě" zašeptal.

Seděli jsme na studené zemi a ani jeden z nás neřekl jediné slovo. Oba jsem věděli, že nemáme co říct. Slova by všechno jenom zhoršila. Najednou se všude okolo nás začala ozývat střelba. Začala jsem se bát ještě víc. Nevěděla jsem co bych měla čekat. Snažila jsem se uklidnit a myslet na to, že je to třeba někdo kdo nás odtud dostane. Zhluboboka jsem se nadechla a stiskla jsem Dylanovi ruku. Najednou do místnosti vběhl nějaký muž. Ještě jsem ho tu nikdy neviděla.

Když se na něj Dylan podívat tak vypadal překvapeně. Nechápala jsem to. Neznámí kývnul na Dylana ať jde za ním. Zvedl se a pomohl mi taky na nohy. Podepřel mě a společně jsem došli ke dveřím, kde stál on. "Co tady děláš?" zeptal se Dylan klidně. "Nic.. Poslala mě sem šéf. Mám vás odvést k němu, někdo se tam na vás podívá a na odpoledne vám zařídil letadlo." mluvil klidně a tiše na to, že okolo byli slyšet jen výstřeli.

Ani jsem neostřehla jak jsme se dostali ven. Najednou jsem seděla v autě a jela jsem neznámo kam. Nevěděla jsem, jestli se mám bát nebo jestli mám být šťastná, že jsem se dostali oba ven. Po dlouhé cestě jsem zastavili před velkým domem. Třásla jsem se. Nevěděla jsem co mám dělat. Měla jsem strach, byla mi zima a byla jsem hrozně zmatená.

"Dylane? Kam to jdeme?" odhodlala jsem se ho zeptat. "Uvidíš" šeptl. "Snaž se uklidnit" vzal mě za ruku a vedl mě směrem k domu. Abych řekla pravdu vůbec mě to neuklidnilo, spíš naopak. Šli jsme pomalu. Vešli jsme velkými dřevěnými dveřmi do dlouhé prostorné chodby. Přešli jsme k dveřím na protější straně a ty při otevření silně zavrzali.
"sedněte si. Hned tu bude" kývl směrem k sedačce. Dylan se na mě povzbudivě usmál a společně se mnou si sedl na nepohodlnou koženou sedačku. Nikdy v životě jsem nebyla tak moc zmatená. Jednu chvíli mě jen tak někdo odvede a zavře do malinké místnosti a po chvíli už jsem na cestě jinam a všichni dělají jako by se nic nestalo. Ruce se mi nekontrolovatelně třásly a na čele se mi objevovaly nové a nové kapičky potu.

Seděla jsem tam nehnutě, bez jedinoho slova a očima jsem sledovala dveře, které se najednou s dalším zavrzáním otevřeli. Při pohledu na něj jsem byla ještě zmatenější než předtím. Vypadal jinak než když ho vidím někde já. Vždycky vypadá slušně a teď spíš vypadá jak nějaký mafián z kriminálky Miami.(:D) Oblečený celý v černém a třešničkou na dortu byl doutník v puse. Nikdy jsem tátu neviděla kouřit..

_____________________
Rozhodla jsem se, že od příští části až do té poslední ji vždycky někomu věnuji :) Začnu samozřejmě těma, kteří mě nejvíce podporují ať už je to formou komentářů, votes nebo jinak:) Ale kdyby jste někdo měl zájem o věnování i tak stačí si napsat dolů do komentáře a já se pokusím postupně věnovat část všem:)