Plameny moci✔

PRVNÍ

Bylo brzké ráno, když jsem vyskočila z postele, nasoukala se do svého denního úboru skládajícího se z plátěných kalhot, opasku s dýkami a volné košile. Vyběhla jsem nenápadně z Neumírajícího paláce ven. Naspala jsem jen pár hodin, ale neměla jsem sebe menší náladu vylehávat jako všichni ostatní.

Dokonce i můj učitel si kvůli probdělé noci dopřával vytouženého spánku a já se tak rozhodla cvičit sama. Musela jsem se něčím odreagovat a vybít si zbytečné množství pochyb dřímajících uvnitř mě, jinak by je má horká hlava chrstla mému otci do obličeje v první chvíli, kdy bych ho uviděla.

Běžela jsem skrze les okolo mohutných stromů tyčících se vznešeně až do nebes. Jejich bílá kůra v denním světle zářila, stejně jako světle zelené lístky ševelící ve větru v korunách. Svěží mech mi pod bosými chodily studil od ranní rosy. Vnímala jsem jen chladný vzduch proudící mi do plic. V tyto momenty jsem byla skutečně svobodná.

Zastavila jsem se až na mém obvyklém místě pro cvičení. Kůra jednoho z mrtvých stromů byla poničená od toho, jak jsem do ní již nesčetněkrát zabodla své dýky. Opodál stál terč zhotovený ze slámy, který sloužil pro cvičení s lukem. Ten jsem dnes ale používat nehodlala. 

Z opasku jsem vytáhla jednu z dýk. Rozpřáhla jsem se rukou a v přesném hodu ji vymrštila směrem ke stromu. Ostří se zalesklo a odrazilo paprsky ranního slunce, načež se s drnčením zarazilo hluboko do kůry stromu.

Měla jsem chuť řvát, měla jsem chuť ten strom rozcupovat na padrť, ale musela jsem se uklidnit. Vasilia si vybrala sama. Chtěla ho za chotě, dostala ho. Ona byla tou, která měla převzít trůn, ne já. Já byla jen dcerou na obtíž, tou, která špinila svou existencí jméno rodiny. Neměla jsem si s tím dělat hlavu, jenomže jak bych mohla dopustit, aby se mé sestře něco stalo? 

Přála jsem jí to z celého srdce, a přesto se o ni nikdy nepřestala bát. Chovala se ke mně mile, vlídně, vždy mě brala za sobě rovnou a já byla ochotna ji do své smrti chránit a bránit. Právě pro to jsem si již jako malá vydupala učitele. Povolili mi jen luk a dýky, nic víc. Ačkoliv jsem byla nechtěnou, stále mě tížil na mých bedrech titul.

*

Odpoledne se konala rada. Otec ji svolal na druhou hodinu, když slunce vystoupalo nad jeden z nejvyšších stromů a zalilo svým světlem tmavé jezírko s mnoha rozkvetlými lekníny. Účastnili se jí povinně všichni rádci a vlivní muži. Dokonce i všichni vůdci, kteří zavítali na svatbu jako hosté z jiných kmenů.

Stanula jsem v chodbě před hlavními dveřmi sahajícími pomalu až do poloviny stěny. Byly z bílého dřeva a vyztužené blyštivým železem a tepaným stříbrem, vyobrazující dvě hrající si lišky obklíčené lístečky a květy. Před nimi stáli dva z otcových vojáků. Lodyhu paroží měli dlouhou několik desítek centimetrů. Byli to jedni z jeho nejvěrnějších a nejspolehlivějších osobních strážců.

Když jsem k nim došla dlouhou chodbou s podlahou z bílého mramoru, přimhouřili na mě své šedé oči a založili si ruce na svalnatých hrudích.

„Přejete si, princezno?" pronesl ten z nich napravo hrubým hlasem. Rezaté vlasy měl spletené do jednoduchého copu uprostřed paroží.

„Ale, Temole," zazubila jsem se a přešla mezi ně. „Jen jsem si sem přišla popovídat. Jak se dnes máte? Užili jste si svatbu? Hm?" Zkoumala jsem je nenápadně pohledem a přitom uvažovala, jak se jich zbavit. Mou malou hru ale ihned odhalili.

„Vím, o co se snažíš, Neol," ozval se druhý. Své rezaté vlasy měl krátce zastřižené a jen mírně mu padaly do pobavených modrých očích. Tvář měl drsnou, stejně jako mírně křivý nos, který si kdysi zlomil při boji. V další chvíli natáhl svalnatou ruku, aby mi zamezil přístup k železné zdobené klice. Neudržela jsem se a zavrčela na něj. „Máme rozkaz tam nikoho nepouštět a to platí i pro tebe."