Plameny moci✔

ČTYŘICÁTÁOSMÁ

Čas do posledního dne třetího měsíce utekl rychleji, než cokoliv za můj dosavadní život. 

Vztek a zkroušenost jsem si vylévala na mrtvých stromech, po kterých se táhlo nespočet sečných ran. Vylévala jsem si zlost, kterou jsem měla sama na sebe. Nenáviděla jsem se za to, co jsem si dovolila cítit. Byla jsem tak slabá!

Nenáviděla jsem jeho za to, že se vůbec narodil. Stačilo by, abych žila v jiném století, třeba jen o sto let dříve, než vůbec spatřil světlo světa. Proklínala jsem bohy, kteří mě nedokázali ochránit před něčím takovým, jako byla láska. Hořká, bolavá láska, zanechávající bytosti jen v nepravdivé zkreslené představě o životě.

Nyní byl ale večer předtím, než to mělo všechno propuknout. Zerel většinu času trávil ve velitelském stanu, ve kterém se scházeli určení vůdci různých skupin. Probírali nejrůznější detaily, dotahovali, co je třeba zjistit a vyšpehovat. Já byla ohledně těchto záležitostí mimo hru. Já měla být jen ta, která to dovrší. Jediná myšlenka, která zaměstnávala mou hlavu, byl slib, který jsem mu dala.

Zraníš mě a vrazím ti dýku do srdce.

Myslela jsem to tak i tehdy? Tušila jsem již předem, že by mě mohl zradit? Předpokládala jsem to, jelikož to, jak se choval na začátku, když jsem ho poznala, a posléze, když jsem s ním trávila dlouhé večery, bylo u všech démonů odlišné. Rád si hrál a svou největší hru zahrál nejlépe ze všech. Jenomže já stále neprohrála. Stáhla jsem se strategicky do ústraní a vyčkávala na svůj tah. Pomalu jsem vytahovala své eso z rukávu. 

Svírala jsem Naději v dlaních a představovala si, jaký to asi bude pocit, až ji zarazím do jeho srdce. Jakou zvrácenou radost mi to udělá. Hleděl, jak umírám ve zlaté kleci a ani nemrkl. Přihlížel, jak mě Emer krmí kouzelnými jablky Samerů a nalévá mě vínem. Ničila mě, užívala si tu potupu, kterou mi způsobila a on ani necekl. Viděl mé zlomené srdce. Musel si to náramně užívat.

„Tady jsi, Zlodějko," ozval se Zerelův chraplavý hlas. 

Seděla jsem na vrcholku skály porostlé seschlými keři a lišejníky. Sledovala jsem zapadající slunce, které zalévalo krajinu krvavě rudou. V dáli se v onom světle leskly měděné střechy Perelu. Viděla jsem obrys hradu uprostřed. Přemýšlela jsem, co asi nyní dělá. Děsilo mě, že víc přemýšlím nad pomstou, než nad faktem, jak zachránit Taela. Byla jsem v jistých ohledech realistka. Nebyla šance ho odtamt  dostat bez zbytečného povyku. Již takto měli moji přátelé kliku. Odnášeli mě dříve do cely, než ostatní vězně. Proto nebyl tak hojný doprovod rytířů a vojáků, který by jim bránil v mé záchraně.

„Vidíš ty mraky?" promluvila jsem tiše. Vítr mi čechral rezaté vlasy a házel mi je do očí. Volná košile se mi lepila na záda. „I ty jsou tady jiné," vydechla jsem a nuceně se pousmála. Vzala jsem kamínek ležící vedle mě a hodila ho dolů. Zrovna se tam potulovalo vyzáblé zvíře. To se vyplašilo, polekaně vyskočilo do vzduchu a odběhlo se rychle schovat. Alespoň ho tady nikdo neuloví.

„Jak tam u vás vypadají?" navázal na mou zcela nezáživnou konverzaci. Stočila jsem k němu zrak poté, co si usedl těsně vedle mě. Hnědé vlasy mu za ty tři měsíce poporostly. Už mu padaly do očí jako Ardelovi. Jeho jemný a přesto drsně působící obličej mi přišel nyní tolik známý a přátelský. Jeho hnědé oči mě se zájmem pozorovaly. Čekal na odpověď.

„Nemají barvu krve," hlesla jsem tiše a znovu se zahleděla na oblohu. „Tahle země je jí přímo zalitá." Povzdechla jsem si a opřela si ze strany hlavu o jeho paži.

„Vrátíš se tedy domů? Poté, až to tady skončí," zeptal se opatrně. Němě jsem upínala zrak na poslední paprsky. S nimi odcházel pocit bezpečí a naděje. Propadala jsem svým vlastním chmurným myšlenkám a pochybnostem.