Plameny moci✔

ČTYŘICÁTÁŠESTÁ

Pojď si pro nás. Pojď si pro mě. Jsme jen tví, jen tvá. Dítě nebes. Dítě nebes!

Omámeně jsem se vytrhla ze snu. Kupodivu si nevšimli, že jsem usnula a nechali mě na chvilku odpadnout. Přede mnou už ale leželo jablko a číše s vínem. Odvrátila jsem od toho zrak. Jablko mě samo o sobě lákalo a vábilo. Věděla jsem, že za tu dobu si na něj mé tělo vytvořilo závislost, proto bylo tak těžké odvrátit zrak. Vína jsem se též nedotkla.

Tělo se mi třáslo v poryvu chladu, který mě zaobaloval do své ledové náruče. Cítila jsem chladné krůpěje potu stékající mi po čele a tvořící se po mém celém těle. Viděla jsem rozmazaně. Náhrdelník se mi zdál být těsnější, než kdy dřív.

Když jsem pohlédla na Ardela, viděla jsem, jak ho políbila. Mé srdce znovu prasklo na dalším místě. Žal se prohloubil. Nutila jsem se na ně dívat. Nutila jsem se chřadnout více a více, jen abych to brzy měla za sebou. V odrazu železné číše jsem viděla, jak mé tváře kompletně vybledly. Jindy rudé jako jablka, nyní nabyly bledost mé mramorové kůže. Pod očima se mi utvořily kruhy. V hlavě mi znělo proroctví, které nás mělo varovat.

Třetí úplněk úšklebků se vyplní a v ten moment král padne lstí. Krvavá královna půjde na poslední cestu s ním, tam, kam jen mrtví smí.

Král byl mrtev. Královna zalita svou vlastní krví odešla za jejich bohy do pekel spolu s ním. Stále jsem viděla živě před očima, jak mu crčí z hrdla krev. Jak padá k zemi bez své masky. Vypadal až nepřirozeně mladě. Možná na třicet let. Královnin obličej jsem nikdy nespatřila.

Nerozumné ptáče do klece padne, zatímco proradná společnice královny krátce vládne.

Co znamenalo krátce? Dny, týdny, měsíce, či roky? Záludnost proroctví je taková, že si nemůžete být nikdy jisti, jak ho správně vyložit. Když zahájili třetí měsíc úšklebků, vyplnili ho tím. Měli jsme na to pomyslet. Měli jsme to vědět. Nyní to již ale bylo minulostí. To jen má hlava se snažila myslet na vše, jen ne na jeho tvář. Na jeho úsměv a smích. Na jeho slova, patřící jen mně.

Má krásná Neol. Má překrásná Sorelé.

Co mu Emer řekla? Co mu našeptala? Pokud ji ale uvěřil, vypovídalo to o hodně věcech, které zraňovaly ještě více. Mé srdce krvácelo ze všech stran a já bodala sama, jen aby byl už konec.

„Musíš něco sníst, Neol," šeptal se zastřeným hlasem Tael. „No tak. Sněz to jablko," naléhal zoufale. Ignorovala jsem ho. Nechávala jsem jeho slova plynout vzduchem a sama se ztrácela v dávno zapomenutých vzpomínkách dětství, které téže bolely. Přitom jsem hleděla, jak se k němu přivinula.

Šlechta měla nyní povoleno si sundat masky, pokud chtěli. Někteří tak i učinili. Na tomto dvoře nyní nebylo zakázáno skoro nic. Konzumovali houbičky, po kterých se někteří motali a nebo se válali po zemi. Podivné byliny přinášeli na podnosech a poté je pálili. Nasávali z nich jejich dým. I já to cítila. I mě to omamovalo více, než by nejspíše Emer pro mé utrpění chtěla.

„Kde máš paroží, princezno? Snad jsi ho neztratila i spolu se svou spanilostí a krásou?" smál se jeden ze synů vůdce kmenu Medvědů. Ostatní se přidali. Skočila jsem na něj, abych ho praštila, ale ostatní mě skolili k zemi. Ztloukli mě a já toho večera doma mlčela jako zařezaná. Nic jsem neřekla. Až ve své komnatě jsem probrečela polovinu noci a litovala se.

Zatímco se ostatní v místnosti odevzdávali radovánkám všeho druhu, já pomalu křadla. Zpomaloval se mi dech. Klížily se mi oči. Na hrudi, jako by mi ležela tíha celého hradu. Drtila mě a zamezovala mi dech. Nemohla jsem pořádně dýchat. Nemohla jsem zatrhnout proudu myšlenek a vzpomínek.