Plameny moci✔

ŠESTNÁCTÁ

„Kam si dal mou dýku, Ardele?" vrčela jsem podrážděně. Stál u mě v komnatě a zaujatě porovnával dvoje šaty. Oboje visely na dřevěném ramínku a každé z nich měl v jedné ruce.

Zkoumal je a přemýšlel. Po mé otázce nadzvedl obočí a zacukaly mu koutky rtů.

Dnes byl zase za Ardela, ne za korunního prince s děsivými rohy. Měl na sobě svou typickou tmavou halenu, kožené kalhoty, vysoké boty a meč. Alespoň že své výhružky ohledně oslovování ho jménem nijak neplnil. Měla jsem ale špatnou předtuchu z nadcházejícího večera. Už jen chvilka.

Dopoledne mě vzal do šestého okruhu, který byl plný obchodů pro zámožnější Rely. Koukali se na mě. Všichni. Bez výjimky. Mé rezaté vlasy jsem si měla nechat rozpuštěné, hlavu mírně skloněnou. Tu poslední část jsem hravě ignorovala a se vztyčenou hlavou je všechny probodávala pohledem na zpět.

Náhrdelník, který mi někdy uprostřed noci Ardel dal, jsem měla pro jistotu připnutý na krku. Těsně mi ho obepínal a dovoloval jen tolik místa, abych mohla dýchat a otáčet hlavou.

Přetažený kruh, mohla bych říct i mírná spirála, tomu všemu dominoval. Znak koruny. Přišlo mi nevýslovně vtipné, že bránil svou vlastní zkázu.

Poté jsme nakupovali šaty. Tedy on nakupoval šaty. Po dlouhé době jsme zase stála na stupínku a s roztaženýma rukama frkala, když okolo mě běhala Relka se špendlíky v rukou. Sem tam mě jím i bodla. Netušila jsem, zda to bylo omylem, nebo ne, ale neměla jsem touhu to zjišťovat.

„Uděláme dohodu. Ty se dneska pokusíš nikoho neurazit, především ne prince a celou královskou rodinu, a já ti za odměnu vrátím tvou směšně roztomilou dýku ať si můžeš hrát. Co ty na to?"

„Směšně roztomilou?!" vyletěla jsem z kůže. Ležérně po mě sklouzl pohledem a zakroutil hlavou.

„A přesně o tom jsem mluvil. Prostě drž pusu zavřenou. Je to pro tvé dobro. A vlastně i pro mé. Dokud budeš žít, krále to bude vytáčet k nepříčetnosti. Už se nemůžu dočkat toho pohledu," spokojeně vydechl. „Co třeba tyto? Asi se mi líbí více. Ta barva ti jde k očím," dořekl a nadzvedl zelenkavé šaty. Byla to výrazná barva. Rozhodně ne ale taková, která by mi zastínila svit v očích. Nebo neutuchající touhu ho konečně něčím probodnout.

Donutila jsem se ke křečovitému úsměvu. „Pro mě za mě. Je mi to fuk," pokrčila jsem rameny a natáhla se na postel. Nohy od kolen dolů jsem nechala viset z postele až na podlahu.

„Překvapuje mě, že ani když jsi zjistila, co jsem zač, stále postrádáš jakoukoliv intuici pro podřízenost a úctu. Takto to máte v Lezumu všichni? Nepodléháte svému Nejvyššímu vůdci?"

Zachvěla jsem se a nasucho polkla. Pozorovala jsem klenutý strop nade mnou. „Um. No. Samozřejmě že ano. Vede Lezumy. Stejně jako ostatní vůdci." Ale já k tomu měla výhrady. Vždycky. Podle mého byl můj otec slaboch. Nedokázal riskovat, aby zachránil svou zem. Prý bylo nemožné se k princi dostat. Mýlil se. Dostala jsem se přímo až k němu. Mohla bych to ale částečně nazvat nesmírným štěstím.

„Opravdu? Dítě Lovce toho ví dost. Vyprávěl ti snad o Lezumu?" vyptával se. V mé krásné lži se začaly tvořit díry.

„Ne... Já... Poslední dobu jsem tam žila se svou matkou," vysvětlila jsem rychle. To bude jistě dobré vysvětlení. Musí být.

„Ach tak," přikývl. „Jestli ses k autoritám chovala v Lezumu tak, jako zde, tak se nedivím, že jsi pláchla. Navíc jsi podle Zerela a Gerla měla iseova, drahé oblečení a zbraně. Ukradlas je?" Položil vybrané šaty vedle mě na postel. On sám stále stál a shlížel na mě.