Plameny moci✔

DVACÁTÁPÁTÁ

Druhého dne jsem se probudila s mírnou nevolností. Spíše mi bylo mdlo tak moc, až jsem měla chuť se schoulit do kouta a tam se proklínat za své činy. 

Ardel se mohl potrhat smíchy, když mě pobídl, ať s ním posnídám a já na to ihned zbledla a málem se mu vyzvracela na stůl. Možná že jsem měla. Alespoň by ho to pobavení rychle přešlo.

„Víš, Neol. Umět dobře pít je umění," poznamenal nenuceně, mezitím co zapíjel svůj zákusek sklenicí vína. Z toho pohledu na alkohol se mi znovu zvedl žaludek. Už nikdy víc. „Příště tě to možná naučím," záludně se ušklíbl a probodl mě ostrým pohledem. Neměl na sobě pro změnu svou masku s rohy. Nechal ji zavěšenou o opěradlo své židle.

„Žádné příště nebude. Je to hnusný. Už to pít nebudu," opáčila jsem a zavrtěla se na nepříjemné židli. Už mě nebavilo sedět naproti němu. Hlavně když se mi vybavoval včerejší večer. Musela jsem z toho být celá rudá naštváním. Alespoň jsem si nalhávala, že naštváním.

Naklonil se o trochu blíž přes stůl a s pozvednutým koutkem rtů si vzal své jablko. „Uvidíme." Nasucho jsem polkla. „Jinak," započal zcela nezaujatě. Vrátil se do své rozvalené polohy na židli a začal si prohlížet jablko. „Dneska si chci vyrazit na lov. Zerel a Gerl půjdou také." Usoudil, že je jablko dostatečně dobře vyhlížející a zakousl se do něj. Ztuhla jsem.

„Ehm. No. Tak si to..." Zakroutila jsem hlavou a ztěžka vydechla. „Neužijte. Na tom není nic zábavného. A navíc. Už jsi vymyslel, jak tomu všemu zamezit? Válce a takovým zcela nepodstatným věcem." Zatvrdila jsem výraz a chytila se za lokty. Nevěděla jsem, kdy bude správný čas mu to říct - to, že mám Kouřovou perlu. Možná, že bych s tím mohla začít teď hned. Kdysi mi za ni slíbil svobodu.

Ardel si povzdechl a zaklonil hlavu. „Mám jeden další. Je bídný a nejspíš nevyjde."

„Nevyjde?" Zadívala jsem se na nevkusně pozlacený tác před námi na stole z masivu. Většina jídla už zmizela v jeho bezedném žaludku. Vymlouval se na to, že cvičení mu bere spousty energie a tu potřebuje neustále doplňovat.

„Nejspíš máš mylné představy o tom, jak lehké, nebo těžké je zabránit něčemu takovému, Neol. Nemáš nejmenší ponětí, co se tady v tomto hradu děje," uchechtl se zahořkle a napřímil se. Nakousnuté jablko položil zpět na tác. Jeho oči mírně potemněly.

„Je mi jedno, co se tady děje. Já jen potřebuju, abys zabránil té zpropadené válce," zavrčela jsem. 

Na to mu vyjela obočí s údivem vzhůru. Promnul si bradu a pobaveně se zasmál. „Opravdu by mě zajímalo, co jsi zač. Žádný respekt ke mně ani ke králi. Dokonce i rozkošně rozkazuješ. Očividně nemáš pud sebezáchovy, drahá Neol." 

Takovéto situace vedly vždy k jedné otázce, ozývající se mi v hlavě jako ozvěna stále a stále dokola až k zšílení.

Pozná někdy, že jsem princezna? Jak by mohl?

Nenuceně jsem si odkašlala, předklonila se a zapřela se předloktím o stehna. Prozíravě jsem se na něj zahleděla. „Nuže. Možná, že jsem sebevrah. Ale je mnohem výhodnější obětovat jednu osobu, než celou zemi. Možná, že to tvá sebestřednost nepochopí, ale někdy je prostě potřeba se obětovat pro většinu."

„Takže si mě sem přišla zabít pro většinu? Nevypadej tak vykolejeně. Tak hloupý zase nejsem, aby mi to nedošlo."

Nasucho jsem polkla a zatnula svaly v čelisti. „Nemůžu ti to vyvrátit, ale nebudu ti ani nic potvrzovat. Navíc. Jak se zdá, bodnout tě jen tak nemůžu, takže... Jak se chytáš tomu všemu zabránit?" Už jsem se pomalu chystala na to mu říct o té perle. Srdce se mi bolestivě svíralo v čiré hrůze z jeho slov, ale snažila jsem se na sobě nedat nic zdát. Nesměla jsem vypadat jako slaboch. Na to nebyla vhodná chvíle.