Plameny moci✔

OSMÁ - PRVNÍ MĚSÍC

PRVNÍ MĚSÍC

Město krve vítalo ji vcelku vřele,
princezna lišek však zřela jenom nepřátele.
Jeden krok, druhý, třetí,
o tom co bude nemá ani ponětí.

Najít a zabít, volal na ni vnitřní hlas.
Najít prince a zabít, volalo cosi na souhlas.

Rezaté vlasy a rudé tváře skryté,
to je nyní pro její přežití důležité.

Co smí pokazit se?
Co smí nezdařit se?

Najdi a zabij, volal na ni vnitřní hlas.
Najdi prince a zabij, volalo cosi na souhlas.

Už jen tři měsíce, už jen tři.

S kápí staženou hluboko do obličeje jsem procházela jednou z hlavních ulic, která vedla až k hradbám gigantického hradu. Předlouhá ulice se v dálce zužovala, až zbyl jen tmavý konec značící neprůlomnou zeď z masivních kamenů.

Iseov kráčel napjatě vedle mě a se vzpřímenou hlavou pozoroval dění okolo. Jeho paroží mu dodávalo na vznešenosti a velká kopyta na nebezpečnosti. Dlouhou hustou srst měl propocenou, zkroucenou do kudrlinek a ztěžka dýchal letní vzduch páchnoucí po kouři a ostrém koření.

Perel byl dusným místem s mnoha vůněmi i neblahými pachy. Když jsem procházela prvním - největším kruhem - tvořeným z mnoha domků natlačených na sobě, hnusilo se mi, byť jen podívat se vedle sebe. Relové v této části města měli otrhané oblečení, byli špinaví a domy z šedo rudého kamene se již skoro rozpadaly. Všude se válely rozbité věci a nikdo se je nesnažil uklidit.

Stáhla jsem si kápi ještě hlouběji do obličeje a pokračovala odvážně dál.

Rostliny tu neměly šanci na přežití. Viděla jsem maximálně seschlou či nažloutlou travinu a plevel vedle strouhy, ve které teklo cosi velmi smrdutého, nad čímž jsem ohrnovala nos a snažila se udržet žaludek v klidu.

Druhý kruh z domů a ulic na tom byl stejně jako ten první a když jsem přes mosty přešla do třetího okruhu se čtvrtým, stejně se o moc nepolepšily, ale přeci jenom jsem v nich zahlédla změny k lepšímu. Relové se nejevili již tak bídní a zubožení. I přes jejich rozhodně ne děsuplný vzhled, jsem skláněla hlavu dolů a snažila se splynout s davem, proudící všemi směry.

Další hodinu, co jsem procházela skrze jednou z hlavních ulic, přešla několik mostů zavádějící mě do dalších městských okruhů, jsem pořádně nevěděla, co si počít s tou narůstající panikou. Vřelo to ve mně. Měla jsem chuť křičet a utíkat rychle pryč. Tolik bytostí bez parohů, tolik zvláštních neznámých opálených obličejů a výrazů.

Relové byli mnohem více urostlí, než muži v Lezumu. Byli vyšší a měli více svalové hmoty.
Jeden z dalších obřích rozdílů byl, že neměli paroží. Někteří po svém boku nosili meč či dva, někteří je měli zasunuté na zádech, zatímco další volili pouze dýky, nebo menší sekery zastrčené za opasky.

Nejvíc děsivé se mi na tom však jevily jejich odhodlané a sebejisté výrazy plné pohrdání ostatními. Nedívala jsem se na ně přímo, ale i jen letmé zabloudění očima směrem k nim mi nahánělo husí kůži po celém těle. Zde mě dokonce děsily i ženy. Nosily si kožené kalhoty, upnuté haleny a nikdo jim na to nic neříkal. Dokonce některé měly u pasu i meč, či jinou zbraň. V Lezumu jsem směla zbraně mít jen na cvičišti a to pod dohledem mužů.